Článek
Marcela považovala fotbal za součást jejich rodinného života prakticky od chvíle, kdy Matěj poprvé kopl do míče. Vozila ho na tréninky, prala zablácené dresy, čekala v autě před stadionem a o víkendech odkládala vlastní plány podle toho, kde zrovna jeho tým hrál. Když byl mladší, po každém zápase za ní běžel a chtěl vědět, jestli viděla jeho gól nebo povedenou přihrávku. Jenže během posledního roku se něco změnilo. Matěj už po utkání nepřicházel k plotu, nechtěl se s ní před spoluhráči fotografovat a několikrát ji požádal, aby na něj během zápasu tolik nevolala. Marcela si jeho poznámek příliš nevšímala. Připadala si jako obyčejná hrdá máma.
Jedna věta ji zasáhla
Zlom přišel jednoho pátečního večera. Matěj přišel do kuchyně a bez dlouhého vysvětlování jí oznámil, že následující den hraje doma, ale chce, aby tentokrát zůstala doma. Marcela nejprve čekala, že jde o vtip. Když však syn svůj požadavek zopakoval, začala se vyptávat. Matěj se do hovoru nechtěl pouštět. Nakonec pouze řekl, že je mu nepříjemné, když tam je, a že by byl rád, kdyby to respektovala.
„V první chvíli jsem měla pocit, že se za mě vlastní syn stydí. Přemýšlela jsem, jestli mu vadí, jak se oblékám, že nejsem nejmladší nebo že vedle rodičů některých spoluhráčů nepůsobím dost dobře. Bylo mi to strašně líto,“ vzpomínala Marcela.
Celý večer se k Matějovým slovům vracela. Čím déle o nich přemýšlela, tím víc ji přesvědčovalo, že musí zjistit skutečný důvod. Druhý den proto udělala přesně to, co jí syn zakázal. Na stadion dorazila několik minut po začátku utkání, postavila se dál od ostatních rodičů a schovala se za skupinku lidí u rohového praporku. Matěj ji z hřiště nemohl snadno zahlédnout. Marcela měla pocit, že pouze sleduje svého syna a nikomu tím neubližuje.
Poprvé slyšela sama sebe očima ostatních
Zpočátku se nic zvláštního nedělo. Matěj hrál na pravém kraji zálohy a Marcela se několikrát musela ovládnout, aby na něj nezavolala. Právě tehdy si začala více všímat ostatních rodičů. Někteří povzbuzovali, jiní mezi sebou mluvili, ale většina nechávala hráče i trenéra dělat svou práci. O několik metrů dál stáli dva Matějovi spoluhráči, kteří tentokrát nebyli v základní sestavě. Když se začali bavit o rodičích u hřiště, Marcela zbystřila.
Jeden z chlapců napodobil vysokým hlasem pokřik, který Marcela na zápasech používala. Druhý se rozesmál a přidal další větu. Připomněl situaci z předchozího utkání, kdy Marcela hlasitě radila Matějovi, komu má přihrát, několikrát křičela na rozhodčího a po nepovedené akci se dokonce obrátila na trenéra s otázkou, proč jejího syna nechává hrát na jiné pozici. Chlapci se tomu smáli. Pak jeden z nich poznamenal, že Matěj má na každém utkání vlastního trenéra přímo za zábradlím.
„Najednou jsem měla chuť zmizet. Všechno, co jsem dělala s přesvědčením, že syna podporuji, jsem slyšela z úplně jiné strany. Došlo mi, že pro ostatní nejsem fandící máma. Byla jsem ta ženská, která celé utkání křičí, radí trenérovi a komentuje každou synovu chybu,“ přiznala.
Matěj se nechtěl hádat
Marcela zůstala na stadionu až do konce, ale tentokrát téměř nepromluvila. Všímala si i toho, jak Matěj po jedné nepovedené přihrávce automaticky otočil hlavu směrem k místu, kde obvykle stávala. Jako by čekal známý komentář. Když zjistil, že tam matka není, rychle se vrátil do hry. Pro Marcelu to byl okamžik, který jí zůstal v hlavě ještě dlouho po závěrečném hvizdu. Poprvé ji napadlo, že její přítomnost syna možná nepovzbuzovala, ale naopak znervózňovala.
Večer na něj čekala doma. Neřekla mu hned, že utkání tajně sledovala. Nejprve se ho zeptala, proč jí nedokázal říct pravý důvod. Matěj se chvíli vyhýbal odpovědi, nakonec ale přiznal, že se bál její reakce. Několikrát se jí snažil naznačit, že mu hlasité komentování vadí, jenže pokaždé slyšel, že přece pouze fandí. Spoluhráči si z něj kvůli matčiným výstupům začali dělat legraci a on už nechtěl před každým domácím zápasem přemýšlet, co zase vykřikne.
„Nejhorší pro mě bylo, když mi řekl, že se nestyděl za mě jako za člověka. Styděl se za moje chování. To byl velký rozdíl a zároveň se to poslouchalo ještě hůř, protože jsem věděla, že s tím můžu něco udělat,“ řekla Marcela.
Na další zápas už přišla jiná máma
O dva týdny později měl Matěj další domácí utkání. Tentokrát se Marcela nejprve zeptala, jestli může přijít. Syn chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. Postavila se mezi ostatní rodiče a poprvé za mnoho let se rozhodla pouze dívat. Když Matěj pokazil přihrávku, mlčela. Když rozhodčí odpískal zákrok, se kterým nesouhlasila, také mlčela. A když její syn ve druhém poločase vstřelil gól, zatleskala stejně jako ostatní.
Po zápase za ní Matěj přišel sám. Žádná velká omluva ani dlouhý rozhovor se nekonal. Jen jí podal láhev, kterou držel v ruce, a zeptal se, jestli viděla jeho gól. Pro Marcelu to byla věta, kterou od něj dlouho neslyšela.
„Tehdy jsem pochopila, že podporovat dítě neznamená být nejhlasitějším člověkem u hřiště. Někdy ho nejvíc podpořím právě tím, že mu dovolím, aby něco zvládlo samo. Od té doby chodím na zápasy pořád. Jen už se nesnažím hrát je za něj.“
zdroje: autorský text
