Článek
Cesta k němu ale byla mnohem trnitější, než se může zdát. Původní dům měl temnou minulost a samotná stavba přinesla víc stresu, než by si kdokoliv přál. Podolí patří mezi místa, kde se bydlí srdcem. Je tiché, zelené a nabízí výhledy, které se v Praze jen tak nevidí. Právě tahle kombinace učarovala i Halině Pawlowské a jejímu manželovi. Když se před lety rozhodovali, kde zakotví, padla volba právě na tuto čtvrť. Dům, který zde stál, je ale zaujal hlavně svou polohou. Samotná stavba už tolik ne. Rozhodnutí bylo rychlé. Starý dům půjde k zemi a na jeho místě vyroste nový, přesně podle jejich představ.
Netušili, že tím začíná několikaletý maraton plný nervů, improvizace a momentů, na které se jen tak nezapomíná.
Stavba se protáhla na dlouhé čtyři roky. Období, které si Halina později vybavovala spíš jako zkoušku trpělivosti než jako radostné budování vysněného domova. Svůj podíl na tom měl i samotný návrh vily. Architekt přišel s kruhovým domem, který byl na svou dobu velmi neobvyklý. Velká prosklená okna, otevřený prostor a hlavně dřevo jako hlavní materiál.
Dřevo je v domě všudypřítomné. Na podlahách, stropech, v nábytku i detailech. Stejně tak na dvou velkých terasách, které jsou přirozeným prodloužením obytného prostoru. Vila působí teple, vzdušně a propojeně s okolím. Právě díky prosklení se z ní otevírá výhled, který Halina občas ukazuje i svým sledujícím na sociálních sítích.
Jenže zatímco výsledná podoba domu bere dech, samotná realizace byla plná komplikací. Problémy se střešní krytinou střídaly další technické potíže. Do toho přišel šok v podobě vykradeného domu. Zmizely všechny baterie a pocit bezpečí byl rázem pryč. Ani tím ale série nepříjemností neskončila.
Ve chvíli, kdy už se vila zařizovala a zdálo se, že nejhorší je za nimi, přišel moment, který se stal legendárním. Stavaři se váleli po nové pohovce. Ne ledajaké. Luxusní kožené sedačce v barvě kapučína, vyrobené na zakázku v Itálii. Jeden z nich si na ní lehl v trenýrkách a botách, na břiše talíř se segedínem. Halina tuto scénu později popsala s typickým nadhledem, ale tehdy to byl šok, na který se jen těžko hledala slova.
Napětí vyvrcholilo hádkou mezi jejím manželem a stavbyvedoucím. Emoce pracovaly naplno a talíř se segedínem nakonec skončil přesně tam, kde neměl. Na nové sedačce. Moment, který by si žádný majitel domu nepřál zažít, se stal symbolem celé stavby.
Když se dnes ohlédne zpět, může se zdát až zvláštní, kolik potíží vilu provázelo. Někteří v tom vidí souhru náhod, jiní připomínají minulost původního domu. Ten totiž kdysi patřil Pavlu Minaříkovi, agentovi Státní bezpečnosti, jehož jméno je spojené s temnými kapitolami československé historie. Po jeho odchodu dům ještě nějaký čas obývala rodina, později zůstal opuštěný a nakonec byl prodán.
Halina Pawlowská o této minulosti věděla. Přesto ji neodradila. Možná právě naopak. Dnes ve vile žije spokojeně se svou rodinou, často zve přátele a dům se stal místem setkávání i pohody. Před lety tu dokonce ve vlastní kuchyni natáčela televizní pořad o vaření.
Z místa, které provázely stresy, hádky a zvláštní náhody, se stal skutečný domov. Takový, kde minulost zůstala za zdmi a přítomnost dává smysl.
Zdroje:
