Článek
Neděle u tchánů vypadají skoro vždycky stejně. Příjezd kolem jedenácté, tchyně má rozdělaný oběd a já se automaticky ptám, jestli s něčím nepomůžu. Většinou odmítne, tak si sednu ke stolu, kde už sedí partner s tchánem a koukají na nějaký sport nebo zprávy. Naliju si vodu, občas dostanu kávu. Snažím se zapojit do hovoru, ale témata se většinou točí kolem věcí, ke kterým nemám co říct. Kdo z příbuzných co dělá, co se děje na chatě, jak je to s autem. Sedím tam a přikyvuju. Vždycky jsem si říkala, že to tak prostě je, že si zvyknu, že rodina partnera není moje rodina a nějaká distance je normální.
Oběd probíhal jako obvykle. Tchyně přinesla polévku, pak hlavní chod, partner si přidal, já pochválila, že je to výborné. Normální nedělní oběd. Až na to, že někde mezi knedlíkem a omáčkou tchán začal vyprávět příběh o tom, jak se on poznal s tchyní. Jak to bylo za jeho časů těžší, jak si musel dávat pozor, aby mu ji někdo nevyfoukl. A pak se podíval na mě a řekl: „No a ty jsi si našeho kluka ulovila pěkně šikovně, co?“ Zasmál se. Tchyně se zasmála. Partner taky trochu. Tak jsem se zasmála i já. Protože co jiného udělat, když sedíš u cizího stolu a nechceš dělat scény.
Zbytek oběda jsem seděla a normálně fungovala. Odpovídala jsem na otázky, pomohla jsem sklidit nádobí, dokonce jsem ještě vedla nějaký nezávazný rozhovor s tchyní o tom, co budeme dělat o víkendu. Ale v hlavě mi ta věta zůstala. Ulovila. Jako bych byla nějaká predátorka, která číhala na jejich syna. Jako bych si ho nezasloužila, ale prostě si ho vzala. Možná to myslel jako kompliment. Možná to mělo znamenat, že jsem šikovná nebo že jsem dobrý úlovek. Ale mně to tak neznělo.
V autě cestou domů jsem byla potichu. Partner se zeptal, jestli je něco. Řekla jsem, že ne, že jsem jen unavená. Nechtěla jsem to řešit v autě po obědě u rodičů, když jsme oba plní a ospalí. Ale v hlavě jsem si tu větu přehrávala pořád dokola. Přemýšlela jsem, jestli si vymýšlím. Jestli jsem přecitlivělá. Jestli je normální, že mě jedna věta takhle rozhodí.
Večer jsem to partnerovi řekla. Seděli jsme na gauči, on koukal na telefon a já se nadechla a prostě to ze sebe vysypala. Že mě to mrzelo. Že vím, že to byl vtip, ale že mi z toho není dobře. Že mám pocit, jako bych tam u nich nikdy nebyla úplně vítaná. Čekala jsem, že řekne, že to táta nemyslel zle. A taky to řekl. „No jo, to je prostě táta, on vždycky něco plácne.“ Ale pak se na mě podíval a viděla jsem, že mu to trochu došlo. Že to není o jednom vtipu. Že je to o tom, jak se tam celkově cítím.
Řekl mi, že si nikdy nevšiml, že bych tam byla nějak stranou. Že mu přijde, že se se mnou všichni baví normálně. A já jsem si uvědomila, že on to opravdu nevidí. Protože je to jeho rodina. Protože tam vyrůstal. Protože pro něj je normální, že táta říká hloupé vtipy a máma dělá komentáře o jídle a všichni se tváří, že je všechno v pohodě. Pro něj je to domov. Pro mě je to návštěva, kde se snažím nezavazet.
Od té neděle jsme se o tom bavili ještě několikrát. Pomalu, po částech. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že útočím na jeho rodiče. A on nechtěl, abych měla pocit, že mě nebere vážně. Došlo nám oběma, že jsme se o téhle věci vlastně nikdy pořádně nebavili. O tom, jak se u jeho rodičů cítím. O tom, co pro mě znamená tam jezdit. O tom, že někdy potřebuju, aby se mě zastal, i když to vypadá jako maličkost.
Příští neděli jsme tam jeli zase. A bylo to podobné jako vždycky. Polévka, hlavní chod, kafe. Tchán udělal nějakou poznámku, tentokrát o něčem jiném. Ale já jsem si všimla, že se na mě partner podíval. Jenom krátce. Takový ten pohled, který říká „vnímám tě“. Nic dramatického se nezměnilo. Tchán se neomluvil, tchyně mě nezačala najednou brát jako vlastní dceru. Ale něco malého se posunulo. Partner věděl, že to není jen vtip. A já jsem věděla, že to nemusím nechávat v sobě.
Pořád tam nejsem úplně doma. Možná nikdy nebudu. Ale začala jsem chápat, že to není jen o nich. Je to i o tom, co si já sama dovolím cítit a říct nahlas. A že někdy stačí jedna věta, která měla být vtip, aby se člověk konečně začal ptát, kde vlastně stojí.
