Článek
Pavla se s Tomášem seznámila v době, kdy už několik let sama vychovávala dceru Veroniku z prvního manželství. Dívka byla tehdy ještě malá a nového partnera své matky přijala překvapivě rychle. Stejně přirozeně si postupně vytvořila vztah také k jeho rodičům, kteří ji zpočátku nijak neodlišovali od ostatních dětí v rodině. Dostávala od nich dárky k narozeninám, jezdila s nimi na výlety, sedávala u nich o Vánocích a když se Pavle a Tomášovi později narodil společný syn Matěj, nic nenasvědčovalo tomu, že by se postavení Veroniky v rodině mělo změnit.
„Nikdy jsem po nich nechtěla, aby Veroniku považovali za vlastní vnučku. To musí přijít samo. Jenže oni se k ní tak roky sami chovali. Tchyně jí říkala, že je její holčička, tchán ji brával na zmrzlinu a Veronika jim odmalička říkala babičko a dědo. Proto mě ani nenapadlo, že by ji někdo mohl jednou před ostatními označit za člověka, který do rodiny vlastně nepatří,“ popisuje Pavla.
Rodinné focení mělo být dárkem pro všechny
Nápad na společné fotografování dostala Pavlina tchyně Milena. Blížilo se její kulaté jubileum a chtěla mít profesionální snímky celé rodiny. Objednala fotografa, pronajala menší studio a několik týdnů dopředu všem připomínala, aby si na dané odpoledne nic dalšího neplánovali. Pavle se nápad líbil. Rodina se kompletní scházela jen několikrát do roka a hezká fotografie prarodičů s dětmi a vnoučaty jí připadala jako něco, co budou jednou všichni rádi mít.
Do studia proto dorazili Pavla s Tomášem, jejich syn Matěj i dnes už sedmnáctiletá Veronika. Přijel také Tomášův bratr s manželkou a dvěma dětmi. Fotograf nejprve pořizoval několik společných snímků a pak začal jednotlivé sestavy obměňovat. Jednou stáli před objektivem jen prarodiče, potom jejich synové, následovaly děti s rodiči a nakonec měla přijít fotografie Mileny a jejího manžela se všemi vnoučaty.
Právě v tu chvíli podle Pavly nastala situace, na kterou dodnes nedokáže zapomenout.
Veronika se automaticky postavila vedle svého mladšího bratra. Milena se však nejprve rozhlédla, chvíli váhala a potom dívku požádala, zda by mohla na jednu fotografii ustoupit stranou. Chtěla prý také snímek, na kterém budou pouze ona, manžel a jejich „vlastní vnoučata“.
„Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji špatně pochopila. Veronika už se dokonce usmívala do fotoaparátu a tchyně jí najednou řekla, jestli by na chvilku nešla ke mně. Pak dodala, že chce jednu fotku jen se svými vnoučaty. Podívala jsem se na dceru a přesně jsem viděla okamžik, kdy jí došlo, co tím babička myslí,“ říká Pavla.
Dívka odešla stranou a nikdo nic neřekl
Nejhorší podle ní nebyla samotná žádost, ale několik sekund ticha, které následovaly. Veronika bez protestu odešla k matce. Nikdo z příbuzných se tchyni neozval, fotograf evidentně nevěděl, jak reagovat, a focení pokračovalo. Na snímku tak nakonec zůstali Matěj a dvě děti Tomášova bratra. Veronika stála několik metrů od nich.
Pavla připouští, že v tu chvíli měla zasáhnout mnohem důrazněji. Zaskočilo ji ale, že podobná poznámka přišla po tolika letech společného života. Navíc nechtěla před dcerou rozpoutat hádku uprostřed studia. Když se jí později zeptala, zda je v pořádku, Veronika jen odpověděla, že ano. Cestou domů však téměř nepromluvila.
„Nejvíc mě bolelo, že se nehádala. Kdyby se naštvala nebo řekla, že je to hnusné, asi by se mi to snášelo lépe. Ona jen ustoupila stranou. Až doma mi řekla, že už alespoň ví, jak to babička doopravdy má. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jedna věta dokázala úplně přepsat vztah, který se budoval skoro deset let,“ vzpomíná Pavla.
Manžel v tom problém neviděl
Od svého manžela očekávala, že bude stejně překvapený jako ona. Tomáš ale konflikt s matkou odmítl. Podle něj Milena pouze chtěla jednu fotografii svých biologických vnoučat a nebylo nutné za tím hledat nic dalšího. Pavle vysvětloval, že Veroniku má jeho matka ráda a jedna fotografie na tom přece nic nemění.
Právě tato reakce se nakonec stala větším problémem než samotné chování tchyně. Pavla dokázala připustit, že Milena může pokrevní příbuzenství vnímat jako důležité. Nedokázala ale pochopit, proč potřebovala svůj postoj demonstrovat přímo před sedmnáctiletou dívkou, která ji většinu života považovala za babičku.
„Tomáš mi pořád opakoval, že jeho máma přece neřekla nic špatného a že jen chtěla fotku biologických vnoučat. Jenže právě to je ten problém. Veronika pro nás není návštěva ani dítě nějaké známé. Žije s námi, vyrůstala s Tomášem, jeho rodiče zná skoro celý život. Když ji po deseti letech někdo požádá, aby ustoupila, protože chce vyfotit rodinu, tak jí tím zároveň říká, že ona do té rodiny nepatří,“ vysvětluje.
Pavla se nakonec s tchyní o celé situaci bavila až několik dní po focení. Milena se hájila podobně jako její syn. Veroniku má prý ráda a nikdy se k ní nechovala špatně, pouze chtěla jednu fotografii s pokrevními potomky. Podle Pavly vůbec nechápala, proč její žádost dívku ranila.
Od té chvíle už jí neříká babičko
Navenek se rodinné vztahy dramaticky nezměnily. Pavla s manželem k jeho rodičům dál jezdí a Veronika se společným návštěvám nevyhýbá. Něco podstatného se však podle její matky zlomilo. Dívka přestala sama od sebe tchyni telefonovat, nepíše jí tolik jako dříve a při rozhovorech ji už téměř neoslovuje slovem babičko.
Milena si změny podle Pavly všimla, ale spojuje ji spíše s dospíváním. Pavla jí skutečný důvod znovu vysvětlovat nechce. Má pocit, že některé věci se nedají napravit vynucenou omluvou, pokud člověk sám nechápe, čím druhému ublížil.
„Nechci po Veronice, aby se na někoho zlobila, a nechci jí ani říkat, jak se má k tchyni chovat. Sama si nastavila odstup. Jen mě mrzí, že k tomu vůbec muselo dojít. Dlouhé roky věřila, že má další babičku a dědu. Jedna obyčejná rodinná fotografie jí ukázala, že oni ten vztah možná celou dobu chápali jinak,“ říká Pavla.
Největší spor ale zůstal mezi ní a manželem. Tomáš stále tvrdí, že jeho matka udělala pouze společensky neobratnou věc a Pavla jí přikládá příliš velký význam. Pavla to vidí jinak. Nejde jí o to, že tchyně chtěla fotografii pokrevních vnoučat. Vadí jí způsob, jakým dala sedmnáctileté dívce před celou rodinou najevo, že existuje skupina, do které ona nikdy patřit nebude.
„Kdyby si chtěla udělat podobnou fotku, šlo to zařídit deseti jinými způsoby. Nemusela před mojí dcerou říkat, že chce jen svoje vnoučata. Dospělý člověk by měl vědět, jakou váhu mají taková slova pro dítě, které ho celý život považuje za rodinu. A ještě víc mě zklamalo, že se jí můj manžel nezastal. Od tchyně mě to ranilo, od něj jsem to ale opravdu nečekala,“ uzavírá Pavla.
