Článek
Ještě nedávno bych bez zaváhání řekla, že mám na důchod vystaráno. Ne proto, že bych měla miliony bokem nebo investiční portfolio, které by mi mohli závidět finanční poradci. Spíš to byl takový ten pocit, že „nějak to dopadne“. Pracuju, něco si odkládám, stát přece taky něco dá. Neměla jsem potřebu si to ověřovat. Byla to jedna z těch věcí, které člověk odkládá, protože nejsou akutní a kazí náladu.
Pak přišel obyčejný večer. Děti šly spát, v bytě bylo ticho a já si sedla ke stolu s notebookem a šanonem, kam si občas ledabyle házím výpisy a smlouvy. Původně jsem chtěla jen zkontrolovat, kolik mi zase odešlo za energie. Místo toho jsem otevřela téma, které jsem roky obcházela obloukem. Důchod.
Začala jsem jednoduše. Kolik mi je, kolik let ještě budu pracovat, kolik si teď zhruba odkládám. Nic složitého, jen hrubý přehled. „Aspoň pro klid,“ říkala jsem si. Čím déle jsem ale do těch čísel koukala, tím víc mi docházelo, že ten klid je postavený na hodně vratkých základech. Ne že by to bylo úplně katastrofální. Bylo to spíš nepříjemně reálné.
Došlo mi, jak moc jsem spoléhala na představu, že důchod je něco vzdáleného, skoro abstraktního. Něco, co se týká „starších lidí“. Jenže když jsem si to rozpočítala na konkrétní částky, najednou to nebyla mlha někde daleko. Byla to konkrétní suma. A ta suma se mi vůbec nelíbila. Najednou jsem si poprvé dovolila přiznat, že to, co mám, mi stačit nebude.
Seděla jsem u stolu a střídaly se ve mně dva pocity. Stud a vztek. Stud za to, že jsem se tak dlouho uklidňovala prázdnou větou „mám to vyřešené“. A vztek na sebe samu, že jsem si to nechala tak dlouho projít hlavou bez jediného konkrétního kroku. „Vždyť přece nejsem hloupá,“ problesklo mi hlavou. Jen jsem to nechtěla vidět.
Čím víc jsem počítala, tím jasnější bylo, že nejde o jednorázový problém, ale o dlouhodobý zvyk věci neřešit. Odkládat, věřit, že se to samo nějak poskládá. A taky trochu doufat, že realita bude mírnější než tabulka v Excelu. Nebyla.
Ten večer jsem neudělala žádné velké rozhodnutí. Nezaložila jsem nový investiční produkt ani si neslíbila, že od zítřka otočím celý svůj finanční život naruby. Udělala jsem jen jednu věc. Přestala jsem si lhát. Poprvé jsem si přiznala, že „mít vystaráno“ je pocit, ne fakta.
Druhý den ráno jsem se na to podívala znovu. Už s menší panikou a větší střízlivostí. Došlo mi, že není pozdě, ale že už není čas to dál odsouvat. Že důchod není téma na někdy, až bude víc peněz, víc času, víc klidu. Je to téma na teď. Ne proto, abych se stresovala, ale abych měla reálný obrázek.
Od té doby se na tu větu dívám jinak. Když někdo řekne, že má na důchod vystaráno, automaticky si v hlavě přidám otázku: „A máš to spočítané, nebo jen doufáš?“ Protože já jsem si dlouho myslela, že mám jasno. A stačilo pár večerních výpočtů, aby se ukázalo, že jsem měla hlavně klapky na očích.
Možná je to nepohodlné. Možná to kazí iluzi bezpečí. Ale zároveň je v tom zvláštní úleva. Protože s pravdou se dá něco dělat. S iluzí ne.
