Článek
Lucie vždycky patřila mezi rodiče, kteří chtěli svým dětem dát víc možností, než měli sami. Když byla malá ona, žádné kroužky téměř nenavštěvovala. Rodiče na ně neměli peníze a často ani čas ji někam vozit. Proto si už dávno před narozením dcery říkala, že pokud jednou dítě mít bude, nebude muset své zájmy odkládat jen proto, že je jejich rodina nedokáže zařídit. Když se tedy jedenáctiletá Klára začala zajímat o angličtinu, tanec, klavír, keramiku a později ještě volejbal, Lucie byla ráda. Rozvrh byl sice složitější, ale doma všechno zvládali. Pondělí patřilo angličtině a klavíru, úterý volejbalu, ve středu chodila Klára na keramiku, ve čtvrtek měla tanec a v pátek druhý volejbalový trénink. Víkendy občas vyplnila vystoupení, zápasy nebo domácí procvičování. „Říkala jsem si, že přesně tohle jsem pro ni chtěla. Aby jednou nemusela litovat, že se něco nenaučila jen proto, že jsme jí to jako rodiče neumožnili,“ vysvětluje Lucie. Když se jí někdo zeptal, zda toho není moc, měla jednoduchou odpověď. Klára přece nosila jedničky a dvojky, úkoly měla hotové a na kroužky chodila dobrovolně. Pro Lucii to byl důkaz, že je všechno v pořádku.
Učitelka si všimla něčeho, co doma neviděli
První pochybnosti přišly až během třídních schůzek. Lucie očekávala tradiční rozhovor o známkách a případně doporučení, co ještě procvičit. Třídní učitelka však začala mluvit o něčem úplně jiném. Řekla jí, že Klára je v posledních týdnech výrazně unavená. Několikrát se stalo, že při samostatné práci téměř usnula nad sešitem, a během přestávek už neběhá s ostatními spolužáky po třídě jako dřív. Často jen sedí v lavici, položí si hlavu na ruce a čeká na další hodinu. Potom přišel návrh, který Lucii zarazil. Učitelka se jí zeptala, zda by rodina nemohla alespoň některé aktivity omezit. Ideálně hned dvě nebo tři. „Pamatuju si, že mě to vyloženě naštvalo. V duchu jsem si říkala, proč mi učitelka vysvětluje, na kolik kroužků má chodit moje dítě. Měla jsem pocit, že Kláře chce vzít možnosti, které jí můžeme nabídnout,“ přiznává. Namítla, že dcera má dobrý prospěch, úkoly zvládá a doma si na nic nestěžuje. Jenže učitelka jí odpověděla jednoduchou větou. Dítě nemusí začít propadat, aby toho na něj bylo příliš.
„Když řeknu, že nechci, budete zklamaní?“
Lucie ještě několik dní považovala celý rozhovor za přehnaný. Potom si však začala všímat detailů, které předtím přehlížela. Klára po příchodu ze školy často usnula v autě během desetiminutové cesty na trénink. Večer seděla nad úkoly ještě po deváté hodině a ráno ji bylo stále těžší dostat z postele. Několikrát odmítla setkání se spolužačkami s tím, že má kroužek nebo musí cvičit na klavír. Lucie si přitom uvědomila, že se dcery vlastně dlouho nezeptala, zda na všechny aktivity stále chodit chce. Ptala se pouze, jestli je zvládá. Jednoho večera si proto k ní sedla a nabídla jí, že si může sama vybrat, co by chtěla na nějakou dobu vynechat. Klára se nejdřív rozplakala. Pak se matky zeptala, jestli s tatínkem nebudou zklamaní, když přestane chodit na klavír. „V tu chvíli mi došlo, jak špatně jsem celou situaci četla. Já jsem měla pocit, že jí dávám svobodu a příležitosti. Ona měla pocit, že musí všechny ty příležitosti využít, aby nás nezklamala,“ říká Lucie. Dcera postupně přiznala, že už několik měsíců nechce pokračovat ani v keramice a druhý volejbalový trénink by nejraději také vynechala. Jen nevěděla, jak to rodičům říct. Slyšela totiž doma mnohokrát, kolik času organizace kroužků stojí a jak jsou rodiče rádi, že jí všechno mohou dopřát.
Volné odpoledne bylo najednou nezvyk
Rodina nakonec z pěti pravidelných aktivit ponechala jen angličtinu a tanec. Lucii první týdny připadalo zvláštní, že má Klára několik odpolední úplně prázdných. Automaticky přemýšlela, jestli by volný čas neměla využít alespoň nějakým dalším způsobem. Dcera ale začala znovu chodit ven se spolužačkami, četla si, kreslila nebo prostě ležela doma a poslouchala hudbu. Zpočátku to Lucii připadalo skoro jako promarněný čas. Brzy si však všimla, že ráno vstává snadněji a po škole už neusíná. Učitelka jí po několika týdnech řekla, že Klára působí ve škole úplně jinak. O přestávkách je opět s ostatními dětmi a během vyučování se lépe soustředí. Známky přitom zůstaly prakticky stejné. „Asi nejvíc mě zasáhlo zjištění, že jsem čekala nějaký dramatický signál. Horší vysvědčení, pláč, odmítání školy. Nic takového nepřišlo. Ona všechno dál plnila, jen byla neustále vyčerpaná,“ popisuje Lucie.
Péče nemusí znamenat zaplnit každý den
Dnes už Lucie nelituje toho, že dceři různé aktivity umožnila. Změnila ale způsob, jakým o nich doma přemýšlejí. Na začátku každého pololetí se Kláry ptají nejen na to, co chce zkusit, ale také co chce případně opustit. Pokud začne nový kroužek, nemusí automaticky pokračovat ve všech předchozích. A především už ukončení aktivity neberou jako selhání nebo promarněnou příležitost. „Dřív jsem měla pocit, že dobrý rodič dítěti otevře co nejvíc dveří. Teď si myslím, že stejně důležité je dovolit mu některými z nich vůbec neprojít,“ říká Lucie. Uvědomila si také, že dětský rozvrh nemusí být zaplněný od pondělí do pátku, aby měl čas nějakou hodnotu. Někdy může být právě obyčejné odpoledne bez tréninku, lekce nebo povinnosti tím, co dítě potřebuje nejvíc.
zdroje:
autorský text, zpracováno podle skutečnosti
