Článek
Do malé samoobsluhy u nás na sídlišti chodím pravidelně. Nečekám zázraky, ale vždy jsem měla pocit, že tamní atmosféra je poklidná. Známé tváře za pultem, tiché fronty, občasné pozdravy. Nic dramatického. Až do toho dne, kdy mě jedno obyčejné upozornění dostalo do rozpaků, naštvalo a nakonec i přimělo přemýšlet, kam se vytratila základní slušnost.
Nakupovala jsem jen pár věcí. Jogurt, chleba, mléko a dvě čokolády v akci. Klasika. U pokladny jsem zaplatila, vzala si tašku a účtenku. Až u dveří jsem si všimla, že částka nesedí. Nebylo to nic zásadního, jen drobný rozdíl – čokolády nebyly načtené jako akční. Řekla jsem si, že se otočím a upozorním na to, přece jen je to jejich chyba, ne moje.
Stoupla jsem si znovu do fronty, počkala, až paní přede mnou zaplatí, a pak jsem slušně vysvětlila, co se stalo. Očekávala jsem, že paní pokladní zkontroluje účtenku, možná se omluví nebo mi nabídne vrácení rozdílu. Jenže se nestalo nic takového. Podívala se na mě, povzdechla si a pronesla něco, co mi vyrazilo dech.
Prý jsem si mohla všimnout dřív a nechodit s tím zpátky. A že kvůli dvěma korunám zdržuju. Na okamžik jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Ani jsem nestačila říct, že mi nejde o peníze, ale o princip. Nikdy jsem nebyla konfliktní typ, a tak jsem jen kývla, otočila se a odešla.
Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to tak zasáhlo. Nebylo to o těch pár korunách. Bylo to o tom, jak snadno se dnes lidé cítí oprávněni být nepříjemní. Jak rychle dokážou shodit někoho, kdo jen slušně upozorní na chybu. Možná měla paní za sebou těžký den. Možná jsem nebyla první, kdo se vrátil. Ale to nic nemění na tom, že mě její reakce zaskočila a mrzela.
Doma jsem účtenku položila na stůl a sedla si ke kávě. Ne proto, abych se uklidnila, ale protože jsem si uvědomila, že takových malých situací je kolem nás denně desítky. A přestože se zdají být nepodstatné, skládají se v obraz toho, jak spolu jako společnost mluvíme. Možná stačilo jedno jiné slovo, trochu pochopení, a celý den mohl být jiný. Pro ni i pro mě.
