Článek
Do Harrachova jsme přijeli dopoledne. Nebylo plno, vzduch byl svěží a všechno působilo bezpečně. Takovým tím horským způsobem, kdy máte pocit, že se vlastně nemůže nic stát. Dítě pobíhalo kolem, objevovalo kameny, klacky a louže. Já šla pár kroků za ním, hlavou už trochu jinde, přemýšlela jsem, kde se najíme a jestli jsme si vzali dost vody. Byla to jedna z těch chvil, kdy si myslíte, že máte všechno pod kontrolou.
Zastavili jsme se u cesty, která vedla k lesu. Nebyla nijak dramatická, žádná divoká rokle ani strmý sráz. Jen úzká pěšina, kameny a o pár metrů dál prudší svah. Dítě šlo přede mnou. Neutíkalo, nekřičelo, jen šlo. Já se na vteřinu otočila, abych si vytáhla telefon z kapsy a zkontrolovala čas. Doslova na pár vteřin jsem přestala koukat před sebe.
Když jsem znovu zvedla oči, dítě už nebylo tam, kde mělo být. Neviděla jsem ho před sebou, neslyšela jeho hlas. Ten moment trval možná tři vteřiny, ale v hlavě se roztáhl do nekonečna. Srdce se mi sevřelo tak prudce, až se mi udělalo fyzicky špatně. Zavolala jsem jeho jméno. Poprvé klidně. Podruhé hlasitěji. A v tu chvíli mi došlo, jak rychle se dokáže klid změnit v paniku.
Udělala jsem pár rychlých kroků dopředu a uviděla ho o kus níž, jak stojí na kameni u kraje svahu. Neplakal. Jen se rozhlížel, kam vlastně šel. Stačil jeden krok navíc a mohl se skutálet dolů, kde už terén nebyl vůbec přívětivý. V tu chvíli jsem ho popadla a přitiskla k sobě tak silně, až se mě lekl. Třásla jsem se víc než on.
Sedli jsme si stranou na lavičku. Dítě už zase řešilo klacek a ptáčka na stromě, ale mně se klepaly ruce. V hlavě mi běželo všechno, co se mohlo stát. Jak by stačila vteřina navíc. Jak snadno jsem se nechala ukolébat pocitem, že „tady se přece nic stát nemůže“. Ten strach nepřišel kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, co se stát mohlo.
Došlo mi, jak křehká je ta představa bezpečí, kterou si v sobě nosíme. Jak rychle polevíme, když jsme v prostředí, které považujeme za klidné. Hory máme spojené s odpočinkem, s přírodou, s návratem k jednoduchosti. Jenže příroda není kulisa. A dítě nevnímá riziko tak, jako my.
Zbytek dne už byl jiný. Ne horší, ale vědomější. Šla jsem blíž, častěji jsem se ohlížela, méně jsem myslela na telefon a víc na to, kde právě jsme. Ne proto, že bych chtěla být přehnaně úzkostná. Ale proto, že jsem si na vlastní kůži uvědomila, jak málo stačí. Jedna minuta. Jedna myšlenka jinde. Jedno otočení hlavy.
Večer, když dítě usínalo, jsem si znovu vybavila ten okamžik, kdy jsem ho neviděla. Ten pocit v žaludku, který se nedá zapomenout. A taky zvláštní vděčnost. Že to skončilo jen strachem. Že zůstala jen zkušenost, ne tragédie. Někdy nás podobné chvíle vyděsí právě proto, aby nás probudily.
