Článek
Do poslední tramvaje naskakuju skoro na poslední chvíli. Je pozdě, mám za sebou dlouhý den a jediné, na co se těším, je ticho bytu a horká sprcha. Sedám si ke dveřím, opřu hlavu o sklo a nechávám město pomalu mizet za okny. V tu chvíli si ho všimnu. Stojí o pár metrů dál, drží se tyče a dívá se přímo na mě.
Chvíli mám pocit, že se mi to jen zdá. Některé tváře se vám z paměti nevymažou, ani když si myslíte, že už je máte dávno uzavřené. Pozná mě hned. Usměje se tím svým známým způsobem, lehce nakloní hlavu, jako to dělal vždycky, když si nebyl jistý, jestli má přijít blíž. Tramvaj se rozjede a mezi námi zůstává zvláštní ticho. Lidi kolem nás si hledí svého, někdo kouká do mobilu, někdo dřímá. My dva stojíme proti sobě a já cítím, jak se mi v břiše mísí lehké napětí s únavou. Tak tohle jsem dneska vážně nepotřebovala, proběhne mi hlavou.
Přijde ke mně a zeptá se, jak se mám. Odpovím automaticky, skoro bez přemýšlení. Ptám se na to samé. Je to zdvořilost, naučený dialog dvou lidí, kteří o sobě kdysi věděli úplně všechno. Mluvíme spolu, ale vlastně každý trochu sám.
Když tramvaj zabrzdí na další zastávce, udělá krok blíž. Nakloní se ke mně a dá mi pusu na tvář. Krátkou, lehkou, skoro samozřejmou. A v tu chvíli mi to dojde. Ne v podobě velkého prozření, spíš jako tiché cvaknutí někde uvnitř. Tohle gesto nebylo o citu. Bylo o zvyku.
Stojím tam a najednou si uvědomuju, že přesně tohle nás kdysi rozdělovalo. Ta jeho automatika. Doteky bez skutečné přítomnosti, blízkost, která už dávno nebyla opravdová. Jako by si ani nevšiml, že se mezitím změnilo úplně všechno. Ještě pár minut jedeme mlčky. Dívám se z okna a v hlavě se mi skládají staré vzpomínky. Ne ty hezké, ale ty drobné, nenápadné. Věty, které zněly správně, ale nic neřešily. Obejmutí, která měla uklidnit, ne pochopit. Tehdy jsem si dlouho namlouvala, že to stačí.
Na další zastávce vystupuje. Ještě se otočí, zamává a znovu se usměje. Ten úsměv znám až moc dobře. Dřív ve mně vyvolával pocit jistoty, dnes už jen lehké pousmání. Bez smutku, bez lítosti. Spíš s překvapením, jak jasné to najednou je. Tramvaj se rozjede a já zůstanu sama se svými myšlenkami. Dochází mi, že některé vztahy neskončí kvůli jedné velké hádce nebo dramatickému zlomu. Skončí kvůli malým věcem, které si dlouho nechceme připustit. Kvůli pocitu, že jsme spolu, ale každý trochu jinde.
Když vystupuju na své zastávce, je mi zvláštně lehko. Ne proto, že bych něco znovu otevřela, ale právě naopak. Některá setkání nepotřebují pokračování, aby vám potvrdila, že jste se rozhodli správně. Doma si sundám kabát, rozsvítím lampu a uvědomím si, že ten polibek v tramvaji nebyl návratem do minulosti. Byl tichým důkazem, že tam už nepatřím. A že je to vlastně v pořádku.
