Článek
Do té práce jsem nastupovala s přirozeným respektem. Ne hraným, ne povinným, ale takovým tím tichým vnitřním nastavením, že lidi, kteří tu jsou deset, patnáct let, musejí vědět víc než já. Naslouchala jsem jim, zapisovala si jejich poznámky a automaticky brala jejich názory jako něco, co má větší váhu. Přišlo mi to samozřejmé. Byla jsem nová, mladší a chtěla jsem se učit.
Už po pár týdnech jsem ale začala narážet na větu, která se opakovala častěji než jakákoli jiná. „Musíš mít víc respekt k letitým kolegům.“ Říkalo se to pokaždé, když někdo mladší zpochybnil postup, navrhl změnu nebo se jen zeptal, proč se něco dělá tak, jak se to dělá. Respekt se v těch chvílích nepoužíval jako hodnota, ale jako brzda.
Na poradách to bylo nejviditelnější. Seděli jsme kolem stolu, stejná místnost, stejné židle, ale atmosféra pokaždé jasně naznačovala, kdo má mluvit a kdo by měl spíš mlčet. Když promluvil někdo „zkušený“, ostatní poslouchali. Když se ozval někdo mladší, často zaznělo povzdechnutí, ironický úsměv nebo věta začínající slovy „až tu budeš tak dlouho jako my…“.
Jedna porada mi ale zůstala v hlavě dodnes. Řešilo se něco, co se dlouhodobě nedařilo. Výsledky byly špatné, lidé přetížení a klienti nespokojení. Jeden z mladších kolegů opatrně navrhl změnu postupu. Nic radikálního, jen drobnou úpravu, která by mohla ulevit všem. Nedočkal se odpovědi na návrh, ale lekce o respektu. O tom, že „takhle to fungovalo vždycky“ a že „některé věci se prostě nemění“.
Seděla jsem tam a poprvé mi došlo, že tohle už není o úctě. Že respekt, o kterém se mluví, vlastně znamená poslušnost. Mlčení. Přijetí hierarchie bez otázek. A že právě tady se začíná ztrácet. Ne proto, že by mladší nechtěli respektovat zkušenost, ale proto, že jejich vlastní hlas je systematicky shazovaný.
Všimla jsem si, že čím víc se slovo respekt opakovalo, tím méně ho bylo cítit v reálném chování. Zkušenější kolegové si často pletli respekt s nárokem. Nárokem na poslední slovo, na neomylnost, na to, že jejich únava má větší váhu než únava ostatních. Nikdy jsem nezažila, že by někdo z nich řekl: „Možná máš pravdu.“
Po té poradě jsem pochopila ještě jednu věc. Že respekt není automatický bonus za odsloužené roky. Že se musí udržovat stejným způsobem jako důvěra. Nasloucháním. Otevřeností. Ochotou přiznat chybu. A že mladší generace ho neztrácí proto, že by byla arogantní nebo líná, ale proto, že nechce být umlčovaná.
Od té doby už se při podobných větách necítím provinile. Když slyším, že bych měla mít víc respektu, ptám se sama sebe, jestli mi ho ten druhý také dává. Respekt totiž není jednostranný. A pokud má fungovat, musí se pohybovat oběma směry. Jinak se z něj stane jen prázdné slovo, které se vytahuje ve chvíli, kdy docházejí argumenty.
