Článek
Byla sobota, teplo, město plné lidí, kteří se pomalu přesouvali mezi kavárnami, parky a dětskými hřišti. Stála jsem ve frontě na zmrzlinu, trochu znuděná, trochu unavená, a hlavně s hlavou plnou drobných myšlenek, které se v takových chvílích ozývají samy. Přemýšlela jsem, jestli si dát pistácii, nebo zůstat u jistoty, jestli si sednout na lavičku, nebo jít rovnou domů. Byl to přesně ten typ momentu, kdy člověk nikam nespěchá, ale zároveň má pocit, že by měl.
Přede mnou stáli rodiče s malým klukem, který se nemohl rozhodnout, za mnou dvě ženy. Jedna z nich mluvila víc, druhá spíš poslouchala. Nevnímala jsem je, dokud ta první neřekla větu, která mě doslova vytrhla z vlastních myšlenek. „Já už se dneska nikam neženu. Když to nestihnu dneska, tak to prostě počká.“ Řekla to klidně, bez teatrálnosti, jako něco naprosto samozřejmého. A mně došlo, jak strašně málo podobné věty slýchám.
Najednou jsem měla pocit, že ta fronta je delší než před minutou. Ne proto, že by se nehýbala, ale proto, že jsem začala přemýšlet. Kdy jsem si naposledy dovolila, aby něco počkalo? V hlavě se mi rozjela známá smyčka – povinnosti, úkoly, drobnosti, které „by se měly“, i když vlastně nehoří. A mezi tím vším obyčejná sobotní zmrzlina, která měla být jen malou radostí, a přitom se i ona tak často vejde do seznamu věcí, co se musí rychle zvládnout.
Ta žena pokračovala v hovoru, mluvila o práci, o týdnu, který byl náročný, o tom, že se naučila říkat ne věcem, které jí berou víc, než dávají. Nezněla jako někdo, kdo by to měl dokonale srovnané. Spíš jako někdo, kdo si to konečně dovolil pojmenovat. A mně došlo, že to není o tom mít klidný život, ale umět si ten klid občas vybrat.
Když jsem se konečně dostala na řadu, vzala jsem si vanilku. Bez dlouhého rozhodování, bez pocitu, že bych měla zkusit něco lepšího nebo zajímavějšího. Stála jsem opodál, jedla zmrzlinu a pozorovala lidi kolem sebe. Někteří telefonovali, jiní popoháněli děti, další nervózně přešlapovali, jako by i tenhle malý okamžik byl jen mezizastávkou mezi důležitějšími věcmi. A já si najednou uvědomila, jak často si sama kradu vlastní chvíle tím, že už myslím na to, co bude potom.
Ta cizí žena mezitím odešla, aniž by tušila, že mi jednou větou rozhodila celý vnitřní rozvrh dne. Neřekla nic převratného, žádné moudro, které by se vyjímalo na plakátu. Jen nahlas vyslovila něco, co si spousta z nás myslí, ale málokdy si to dovolí žít. Když to nestihnu dneska, tak to počká. Věta, která zní jednoduše, ale nese v sobě zvláštní lehkost.
Cestou domů jsem šla pomaleji než obvykle. Ne proto, že bych neměla kam jít, ale proto, že jsem si to poprvé po dlouhé době dovolila. Možná to nebyla zmrzlina, co mi ten den chutnala nejvíc, ale ten krátký pocit, že nic neutíká, pokud mu to sama nedovolím. A že někdy stačí jedna obyčejná věta od úplně cizího člověka, aby si to člověk znovu připomněl.
