Článek
Odjížděli jsme brzy ráno, ještě za šera. Venku byla zima, silnice prázdná a já měla ten příjemný pocit, že jsme to tentokrát vychytali. Žádné tlačenice, žádné nervy, prostě normální sobota na horách. V hlavě jsem měla představu klidu, ticha, pár lidí na svahu a horký čaj někde v koutě restaurace. Už po pár kilometrech mi ale bylo jasné, že tahle představa je hodně naivní.
Kolona začala nenápadně. Nejdřív pár brzdových světel, pak zpomalování, až jsme nakonec skoro stáli. Auta všude kolem, pražské značky, plné nosiče, rakve na střechách. Špičák nebyl ještě ani na dohled a už jsme popojížděli krokem. V rádiu zrovna mluvili o tom, jak jsou Češi pod tlakem drahoty a jak lidé šetří, kde se dá. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nedávalo mi to dohromady.
Parkoviště byla plná. Ne skoro plná. Úplně plná. Auta stála všude, kde to šlo, i tam, kde to rozhodně povolené nebylo. Lidi vystupovali, oblékali děti, tahali lyže, saně, batohy. Nikdo nepůsobil jako někdo, kdo by si výlet na hory musel dlouho rozmýšlet. Spíš to vypadalo, že se sem sjela půlka republiky.
Cesta ke sjezdovce byla jako průchod městem v době výprodejů. Děti plakaly, rodiče se snažili tvářit v klidu, ale bylo vidět, že jsou stejně přetažení jako my. U pokladen se tvořily fronty, které se nehýbaly. Skipasy, občerstvení, toalety, všechno na hraně kapacity. Měla jsem pocit, že slovo „rekordní návštěvnost“ tady dostává úplně nový význam.
Sedli jsme si na lavičku a jen pozorovali ten chaos. Lidi si stěžovali, ale zároveň nikdo neodcházel. Každý chtěl svůj den na horách, svou fotku, svůj zážitek. Vedle nás si rodina počítala útratu za oběd, někdo jiný řešil, že příště už sem raději nepojede. A přesto tu všichni pořád byli.
V jednu chvíli mi došlo, že tohle není jen o horách. Že je to spíš obraz něčeho většího. Neustále slyšíme, jak je všechno drahé, jak se musí šetřit, jak si lidé nemohou dovolit dovolené nebo výlety. A pak přijde sobota a hory praskají ve švech. Možná nemáme peníze na všechno, ale na zážitky je pořád máme.
Fronta na oběd se vinula ven z restaurace. Uvnitř nebylo jediné volné místo, talíře cinkaly, obsluha nestíhala. Ceny na menu nebyly zrovna lidové, ale nikdo se neotáčel na podpatku. Lidi si sedali, objednávali, brali to jako součást dne. Jako by tahle realita úplně popírala řeči o tom, že jsme na dně.
Stála jsem s kelímkem horkého čaje v ruce a dívala se kolem sebe. Bylo to vyčerpávající, hlučné a místy dost nepříjemné. Zároveň jsem ale cítila zvláštní rozpor. Na jednu stranu únava a lehká otrava z davů, na druhou stranu pochopení. Každý z těch lidí tady chtěl na chvíli vypnout, zapomenout na starosti a být prostě někde jinde.
Cestou zpátky jsme se znovu zasekli v koloně. Slunce zapadalo, auta pomalu popojížděla a já měla čas přemýšlet. Možná nejsme národ, který by neměl peníze. Možná jsme národ, který si po všech těch nejistotách posledních let řekl, že si aspoň občas něco dopřeje. I kdyby to mělo znamenat stát hodinu v zácpě a půl hodiny ve frontě na oběd. Protože některé věci mají pro nás pořád větší cenu než pohodlí.
Když dnes slyším, jak Češi nemají peníze, vzpomenu si na tu sobotu na Špičáku. Na plná parkoviště, přeplněné sjezdovky a davy lidí, kteří se rozhodli být právě tam. Neříkám, že problémy neexistují. Jen mám pocit, že realita je složitější. Možná si neodpíráme všechno. Jen si vybíráme, za co nám ještě stojí utratit.
A hory, alespoň v tu sobotu, byly jasnou odpovědí.
