Článek
Odpoledne beru schránku spíš ze zvyku než ze zvědavosti. Reklamy, letáky, občas dopis od pojišťovny, nic, co by stálo za pozornost. Tentokrát ale mezi nimi vidím obálku s pruhem. Ten typ, který poznáte na první pohled. Úřední. Těžký. Nepříjemný. V hlavě se mi okamžitě rozjede kolotoč myšlenek. Co jsem kde přehlédla, zapomněla, nezaplatila. Přitom si nejsem vědomá ničeho konkrétního. O to horší to je.
Doma obálku chvíli nechávám ležet na stole. Vařím si kávu, přerovnávám věci, dělám všechno možné, jen ne to, abych ji otevřela. Ten pruh působí skoro výhružně, i když vím, že je to jen kus papíru. Když se konečně odhodlám, přečtu si jméno. Není moje. Ani adresa úplně nesedí. Chvíli přemýšlím, jestli nejde o nějakou chybu v systému, nebo jestli mi prostě nepřišlo něco, co se mě týká víc, než bych chtěla.
Nakonec se rozhodnu, že to vezmu osobně vyřešit. Na přepážce bývá jasno. Aspoň jsem si to myslela. Sedím v čekárně, koukám na čísla nad dveřmi a znovu si v hlavě přehrávám všechny možné scénáře. Jak snadno člověk sklouzne k tomu nejhoršímu. Stačí obálka s pruhem a racionální uvažování jde stranou.
Když se konečně dostanu na řadu, podávám obálku úřednici a vysvětluju, že mi přišla do schránky. Otevře ji, párkrát se podívá do počítače a bez většího zaváhání mi řekne, že se mě to netýká. Že jde o úplně jiného člověka. Jinou adresu. Jiný případ. Někdo se prostě spletl. V tu chvíli cítím obrovskou úlevu, skoro až stud za to, jaké drama jsem si v hlavě stihla vytvořit.
Odcházím z budovy a dochází mi, jak tenká je hranice mezi klidem a panikou. Jak rychle dokáže obyčejný symbol vyvolat pocit viny nebo strachu, i když k němu není žádný reálný důvod. Nikdo mi nic nevyčítal, nikdo po mně nic nechtěl. Přesto jsem měla sevřený žaludek celé odpoledne.
Cestou domů přemýšlím, kolikrát se mi tohle stalo. Ne nutně s dopisem, ale s jinými věcmi. Zpráva bez smajlíku. Telefonát z neznámého čísla. Ticho tam, kde jsem čekala odpověď. Jak často si domýšlíme problémy, které ve skutečnosti vůbec neexistují.
Ten den mi zůstal v hlavě hlavně pocit, že si na sebe zbytečně nakládáme víc, než musíme. Že bereme odpovědnost i za věci, které nejsou naše. Stačil cizí dopis v mé schránce, aby mě rozhodil na několik hodin. A přitom stačilo jediné vysvětlení, pár vět u přepážky, a všechno bylo jinak.
Obálku s pruhem jsem nakonec nechala tam, kam patřila. Ale ten pocit, jak snadno se člověk nechá vystrašit, si nesu dál. Jako malé připomenutí, že ne každá tíha, kterou cítíme, je skutečně naše. A že někdy se někdo prostě jen splete.
