Článek
Budík mi zvoní ve chvíli, kdy je venku ještě úplná tma. Chvíli ležím a snažím se přesvědčit sama sebe, že mám vstát hned, ne za pět minut. Tělo je těžké, hlava plná včerejší únavy. V kuchyni potichu vařím kávu, abych nikoho nevzbudila, a dívám se z okna na prázdnou ulici. V tomhle čase má svět zvláštní klid. A já vím, že za pár hodin ho budu mít přesně opačně.
Cestou do práce sedím v autobuse mezi lidmi, kteří vypadají stejně ospale jako já. Někteří zavírají oči, jiní bezmyšlenkovitě sjíždějí telefon. Nikdo se na nikoho nedívá. Připadám si průhledná už tady, ještě dřív, než vůbec začnu pracovat. Jako bych se pomalu rozpouštěla v ranním shonu.
V obchodě si oblékám pracovní oblečení a automaticky nasazuji výraz, který patří k téhle práci. Ne vysloveně úsměv, spíš neutrální klid. První zákazníci přicházejí brzy. Někteří zdraví, jiní projdou bez jediného pohledu. Beru to jako samozřejmost. Vím, že tady nejsem proto, aby si mě někdo všiml, ale aby všechno fungovalo.
Hodiny plynou v rytmu pípání pokladny, dotazů na slevy a hledání zboží, které je „vždycky stálo támhle“. Ruce se hýbou rychleji než hlava. Odpovídám naučenými větami, uklízím rozházené regály, vysvětluju to samé znovu a znovu. Občas se někdo usměje, občas si postěžuje. Většina lidí ale mluví spíš ke mně, než se mnou. Jako bych byla součástí vybavení obchodu.
Nejvíc si všímám těch drobných momentů. Zákazník, který mi podá peníze a ani na vteřinu nezvedne oči. Žena, která si vylije zlost z celého dne na mě, protože zrovna není její oblíbené pečivo. Muž, který netrpělivě klepe prsty o pult, zatímco já hledám drobné. V tu chvíli cítím, jak se ve mně něco stahuje, ale navenek zůstávám klidná.
Někdy přemýšlím, jestli si lidé uvědomují, že za tou zástěrou stojí normální člověk. Že mám doma děti, starosti, účty, bolavá záda. Že po osmi hodinách na nohou už sotva cítím chodidla. Nebo jestli mě vnímají jen jako hlas, který říká částku k zaplacení.
Přestávka je krátká a většinou ji trávím mlčky. Sedím v zázemí, jím rychle připravené jídlo a snažím se na chvíli vypnout hlavu. Někdy koukám do zdi, někdy do telefonu. Je to jediný moment dne, kdy nemusím být „k dispozici“. Přesto ani tehdy úplně neodpočívám. Vím, že za pár minut se zase vrátím mezi lidi.
Odpoledne bývá nejtěžší. Únava se sčítá, hluk zesílí a trpělivost se tenčí. Stojím za pokladnou a mám pocit, že se opakuje jeden jediný nekonečný okamžik. Usměvavá tvář, automatická slova, pohyb rukou. A někde uvnitř tiché počítání minut do konce směny.
Když konečně zamykáme, sundám pracovní oblečení a jako by ze mě spadla část tíhy. Jenže ne úplně. Tělo bolí, hlava je prázdná a nohy těžké. Cestou domů už nemám sílu přemýšlet. Dívám se z okna autobusu a v odrazu skla vidím unavený obličej, který bych v obchodě sama možná přehlédla. Dochází mi, jak snadné je stát se neviditelnou.
Doma mě čekají povinnosti, které se neptají, jestli mám energii. Večeře, domácnost, další den, který se chystá znovu začít brzy ráno. Sedím na chvíli v tichu a nechávám únavu, aby mnou prošla. Nechci si stěžovat, jen si dovolit být na chvíli člověkem.
Někdy si říkám, že by stačilo málo. Krátký pohled, obyčejné „děkuju“, úsměv, který není automatický. Ne proto, aby se mi pracovalo lépe, ale abych si připomněla, že jsem vidět. Že nejsem jen součást provozu, ale někdo, kdo tu celý den stojí, aby ostatní mohli odejít s plnými taškami.
A tak vstávám ještě za tmy a vracím se vyčerpaná. Ne každý den je stejný, ale pocit bývá podobný. Možná si mě zítra zase nikdo nevšimne. Možná ano. A možná to jediné, co potřebuju, je vědět, že i tiché práce mají svou hodnotu.
