Článek
Vyrazily jsme do lázní s pocitem, že si to po dlouhé době zasloužíme. Dvě unavené ženy, každá z jiného chaosu, ale se stejnou potřebou na chvíli vypnout. Těšila jsem se na pomalá rána, horkou vodu, ticho na chodbách a pocit, že se svět na pár dní zastaví. V hlavě jsem měla obrázek klidu, který přijde automaticky jen tím, že změníš prostředí. Už cesta vlakem byla lehká, plná smíchu a plánů, jak budeme konečně spát dlouho a mluvit jen o věcech, které nikam nespěchají.
První večer byl přesně takový, jaký jsem si vysnila. Procházka městem, večeře bez koukání na hodinky, sklenka vína a pocit, že nikam nemusíme. Když jsme se vracely na pokoj, byla jsem příjemně unavená a těšila se, až si lehnu do postele, kde nebude zvonit budík ani telefon. V tu chvíli by mě nenapadlo, že právě noc bude tím momentem, kdy se všechno zlomí.
Ležely jsme v postelích, světla zhasnutá, každá ponořená do vlastních myšlenek. Jenže místo ticha se z chodby ozývaly hlasy. Nejdřív jsem si říkala, že je to jen někdo, kdo se vrací pozdě. Pak smích zesílil, někdo bouchl dveřmi a kroky se zastavily přímo před naším pokojem. Slyšela jsem cizí rozhovory tak jasně, jako by ti lidé stáli u nás v ložnici. Najednou mi došlo, že klid, který jsem očekávala, se nekoná.
Zkoušela jsem se otočit na druhý bok, zavřít oči a nevnímat to. Marně. Každý zvuk mi projel hlavou jako jehla. Kamarádka se tiše převalovala, obě jsme dělaly, že spíme, ale bylo jasné, že nespí ani jedna. Po půlnoci se k hlasům přidal zvuk televize z vedlejšího pokoje a já cítila, jak ve mně roste podráždění. V lázních jsem čekala ticho, ne kulisu levného hotelu někde u dálnice.
Kolem druhé ráno jsem už jen zírala do stropu a přemýšlela, jestli má cenu jít si stěžovat, nebo jestli to mám prostě „nějak vydržet“. Hlavou mi běželo, kolik nás ten pobyt stál a jak málo se zatím podobá tomu, co jsme si vysnily. Poprvé mě napadlo, že jsme možná udělaly chybu hned ve chvíli, kdy jsme si myslely, že změna místa automaticky znamená odpočinek.
Ráno jsme se sešly u snídaně s kruhy pod očima a nervózním smíchem. Každá z nás se snažila zlehčit to, co se stalo, ale bylo cítit zklamání. Povídaly jsme si o tom, jak jsme se těšily na spánek, a místo toho počítaly kroky na chodbě. Došlo mi, že nejde jen o hluk, ale o pocit, že něco, na co ses dlouho těšila, nenaplnilo očekávání.
Ten den jsme šly na procedury, snažily se naladit na lázeňský režim a přesvědčit samy sebe, že se to zlepší. Částečně to fungovalo. Teplá voda a pomalé tempo mě na chvíli uklidnily, ale v hlavě pořád zůstávala pachuť té první noci. Jak křehká jsou někdy naše očekávání a jak málo stačí, aby se rozpadla.
Večer jsme si o tom povídaly otevřeněji. Shodly jsme se, že jsme možná neudělaly chybu výběrem místa, ale tím, co jsme od toho pobytu čekaly. Že jsme si myslely, že lázně nás samy od sebe zachrání před únavou, kterou si neseme už dlouho. Odpočinek se nedá koupit balíčkem, když ho nemáš srovnaný uvnitř.
Nakonec jsem tu noc usnula lépe. Ne proto, že by bylo větší ticho, ale proto, že jsem přestala bojovat s realitou. Přijala jsem, že to nebude dokonalé, a že i tohle je součást zkušenosti. Možná jsme do lázní nejely odpočívat, ale učit se pustit představy, které nám někdy spíš škodí než pomáhají.
Když jsem se ráno probudila, nebyla jsem zázračně odpočatá. Ale byla jsem klidnější. A říkala jsem si, že i když první noc ukázala, že jsme udělaly chybu, možná nám zároveň dala něco, co jsme nečekaly. Připomněla nám, že klid nezačíná za dveřmi hotelového pokoje, ale někde úplně jinde. A že i nepovedený začátek může mít nakonec svůj smysl.
