Článek
Vyrazili jsme brzy ráno, ještě za tmy. Auto plné očekávání, termoska s kávou mezi sedadly a plán, že to vezmeme v klidu. Žádný stres, žádné honění se, jen pár dní na horách. Špindlerův Mlýn jsme si vybrali proto, že je to sázka na jistotu. Hezké prostředí, upravené sjezdovky, zázemí. V hlavě jsme měli obrázek zimní pohody, ne boj o každý metr prostoru.
Už při příjezdu ale začalo být jasné, že tohle nebude ten typ hor, kde se člověk zhluboka nadechne. Kolony aut, parkoviště plná ještě dřív, než jsme vůbec vybalili věci. Všude lidé, hluk, pobíhání. Říkali jsme si, že to je jen první dojem, že se to rozptýlí, jakmile vyrazíme nahoru. Že hory to spraví.
První fronta přišla ještě dřív, než jsme se dostali na svah. U pokladen. Dlouhá, pomalu se sunoucí řada lidí, kteří stejně jako my doufali, že se to brzy pohne. Stáli jsme tam skoro hodinu a pozorovali, jak se kolem nás mísí netrpělivost, únava a podrážděnost. V tu chvíli mi došlo, že čekání je tady součást zážitku, ne výjimka.
Když jsme se konečně dostali ke sjezdovce, přišla další realita. Fronta na lanovku. A pak další. A další. Mezi jednotlivými jízdami víc postávání než lyžování. Lidi nalepení jeden na druhého, minimum prostoru, pořádný kopec nervů. Sníh byl fajn, hory krásné, ale hlava byla pořád ve střehu. Hlídali jsme si místo, hlídali si věci, hlídali si čas. Místo klidu jsme byli neustále ve střehu, aby nám něco neuteklo.
K tomu se postupně přidávaly ceny. Věděli jsme, že Špindl není levná záležitost, ale realita byla ještě o kus dál. Oběd na svahu za částku, u které jsme se na sebe jen podívali a beze slov se shodli, že tohle je už přes čáru. Káva, čaj, obyčejná polévka. Všechno s pocitem, že si člověk neplatí kvalitu, ale místo. Nešlo ani tak o peníze, jako o pocit, že tady je všechno nastavené proti běžnému člověku.
Večer jsme seděli na pokoji, unavení, a místo příjemné únavy z pohybu jsme cítili spíš vyčerpání z lidí. Probírali jsme celý den a zjišťovali, že jsme se vlastně ani jednou pořádně neuvolnili. Pořád jsme něco řešili. Kde se najíst, kdy jít, kam jít, jestli se to vyplatí. Byli jsme na horách, ale hlava zůstala v městském režimu.
Další den jsme si dali šanci. Řekli jsme si, že půjdeme dřív, že se vyhneme špičce. Jenže špička tam byla pořád. Fronty možná o pár minut kratší, ale princip stejný. Všechno fungovalo na hraně kapacity. Každý krok připomínal, že Špindl je magnet, který přitahuje davy, a že s tím nic neuděláme. Uvědomila jsem si, že tady nejde o hory, ale o masový provoz.
Zlom přišel nenápadně. Stáli jsme zase v řadě a mlčky koukali před sebe. A mně hlavou proběhla jednoduchá myšlenka. Že takhle už si volno brát nechci. Že dovolená, po které se člověk vrací unavenější než předtím, nedává smysl. Najednou mi došlo, že jsme si ten stres vlastně zaplatili dobrovolně.
Cestou domů jsme o tom mluvili víc. O tom, jak snadno člověk sklouzne k představě, že „to přece stojí za to“, protože je to známé místo. Jak si zvykne tolerovat nepohodlí jen proto, že je zabalené do hezkého prostředí. A jak málo stačí k tomu, aby se z odpočinku stal výkon. Možná jsme nehledali hory, ale pocit, který nám Špindl už neumí dát.
Neříkám, že je Špindlerův Mlýn špatný. Je krásný, upravený, funkční. Ale pro nás se stal symbolem něčeho, co už nechceme opakovat. Hodinové fronty, extrémní ceny a pocit, že člověk musí pořád bojovat o kousek prostoru. Došlo mi, že klid se dneska často hledá jinde než tam, kam míří většina.
Až příště budeme balit na hory, budeme se dívat jinam. Možná menší středisko, možná úplně jiný směr. Méně známé místo, méně lidí, méně tlaku. Ne proto, že bychom chtěli něco lepšího. Ale proto, že chceme něco jednoduššího. A hlavně proto, že už víme, že stres není cena, kterou chceme za volno platit.
