Článek
Vyhlášený český režisér se před časem pochlubil svým zázemím a bylo vidět, že má cit pro krásu i pečlivost, která se promítá do každého detailu. Zdeněk Troška sice udržuje malé bydlení v Praze, hlavně kvůli práci, ale jakmile může, míří do Hoštic. Do kraje, který zná od dětství a který pro něj zůstal domovem v tom nejhlubším slova smyslu. Rodný dům, kde dřív žila jeho maminka Růženka, dnes patří jeho bratrovi, a právě tady má Troška celé podkroví upravené podle svých představ. Nejde o luxus, spíš o útulný prostor, kde je světlo, klid a dost místa na psaní.
Dům má dvaadvacet oken. Číslo, které většině lidí nic neřekne, ale u něj se o tom ví. Světlo vnímá jako základ domova, nejlépe s výhledem do krajiny. Čím víc ho je, tím lépe, i když mytí tolika oken trvá celé věky. Nikdy nepatřil mezi ty, kdo si zakládají na obrovské metráži. Stačí mu pár metrů čtverečních, kde se dá normálně žít. Postel, klavír, psací stůl, pár židlí a stolek. Nic víc nepotřebuje. V Praze má skromný byt 1+1, hlavně kvůli pracovním závazkům. Jak sám prozradil, jeho dům nenechá v klidu ani světové architekty. Je to perla, na kterou se jezdí dívat turisté z celého světa.
Když mluví o italských bytech, kde se při větru pohupují záclony, jde z něj slyšet poetika, kterou přenesl i do svých filmů. Podkroví v Hošticích kdysi sloužilo jako půda plná věcí, na které už nikdo nesáhl. Prostor byl rozdělený na čtyři malé komory a přes dvacet let zpátky padlo rozhodnutí změnit ho k obrazu svému. Velká rekonstrukce proměnila starou půdu v obyvatelné zázemí. Dispozice dnes připomíná písmeno U a dělí se do několika zón. Jedna slouží k sezení, druhá k psaní a hudbě, třetí k odpočinku, čtení a poslechu hudby. Malá koupelna je schovaná stranou a další místnost s postelí je přístupná po schodech.
Původní architektonický návrh počítal s tím, že dvě malá střešní okna zmizí. Jenže to neprošlo. Troška si světla váží a kdyby mohl, nejraději by měl střechu celou ze skla. Rád vstává brzy, protože ranní světlo v něm probouzí radost. Často říká, že patří k lidem, kteří přivádějí slunce na oblohu. Sleduje, jak se krajina probouzí a mění barvy. Hvězdy ho nechávají chladným, protože chodí spát brzy a noční ponocování ho nikdy nelákalo.
Co v jeho podkroví neustále přibývá, jsou knížky. Doprovázejí ho celý život a představují zdroj klidu i inspirace. Maminka si občas žertem posteskla, že mu ty hromady knih jednou naruší statiku domu. Nikdy si je ale nenechal vzít. To nejdůležitější však neleží v knihách ani v nábytku. Je to blízkost rodiny. Bratr s rodinou, sousedé, vzpomínka na maminku Růženku, která tu žila celý život a odešla v roce 2017 v požehnaném věku osmdesáti osmi let. V Hošticích ho lidé znají, mají rádi a on se tu necítí sám. Právě tady našel pocit domova, který mu žádné velkoměsto nenahradí.
Zdroje: trendysvet.cz, dnes.cz, super.cz, dumazahrada.cz
