Článek
„Máte děti do určitého věku?“
Personalistka tu otázku položila úplně normálně.
„Nemám.“
„Tak bohužel.“
Seděla jsem proti ní a chvíli čekala, jestli přijde ještě nějaká další možnost.
Nepřišla.
Ve firmě máme nově vstřícnější režim pro rodiče. Kdo má malé děti, může část týdne pracovat z domova. Rozumím tomu. Sama vidím, jak kolegové řeší školku, nemoci, prázdniny a zavírací dobu družiny.
Jenže moje situace se do kolonky nevejde.
Moje sestra je dlouhodobě nemocná a žije sama. Nemusím u ní být nepřetržitě, ale často potřebuje doprovod, nákup nebo pomoc s věcmi, které sama nezvládne. Někdy jí stačí, když ráno přijedu, zařídíme, co je potřeba, a pak bych úplně bez problémů mohla osm hodin sedět doma u počítače.
Moje práce to umožňuje. V době covidu jsme z domova fungovali skoro všichni.
Proto jsem se také šla zeptat.
Nechtěla jsem volno. Nechtěla jsem kratší úvazek. Jen dva dny týdně bez zbytečného dojíždění, abych mohla být sestře nablízku.
Odpověď byla, že pravidla home office jsou nastavená pro rodiče.
„A pečující osoby?“ zeptala jsem se.
Personalistka chvíli hledala něco v počítači.
„To tam nemáme.“
Takže jsem tam nebyla ani já.
Kolega vyzvedne dítě, já si musím brát dovolenou
Nejhorší je, že mě neštvou rodiče.
Opravdu ne.
Kolega vedle mě odchází dvakrát týdně dřív, doma si otevře notebook a práci dokončí večer. Kolegyně má home office, když jí onemocní dítě.
Připadá mi to rozumné.
Jen bych chtěla, aby někdo připustil, že člověk může mít vážné závazky i k někomu, koho neporodil.
Minulý měsíc měla sestra kontrolu, na kterou nechtěla jet sama. Potřebovala jsem být pryč jen část dopoledne. Navrhla jsem vedoucímu, že začnu pracovat dřív z domova, odvezu ji a zbytek dne normálně odpracujeme online.
Zavrtěl hlavou.
„Kdybys měla dítě, je to podle směrnice jednodušší.“
Nevěděla jsem, co na to říct.
Nakonec jsem si vzala půl dne dovolené.
Odpoledne jsem seděla vedle sestry v čekárně a na telefonu mi chodily pracovní zprávy, na které jsem stejně odpovídala.
Tehdy mě to naštvalo asi nejvíc.
Ne proto, že bych chtěla nějakou výhodu. Spíš proto, že firma umí být flexibilní, jen moje situace pro ni nemá správný název.
Jedna kolegyně mi pak řekla, že přece nejsem za sestru zodpovědná.
Možná právně nebo podle firemní tabulky ne.
Ale v reálném životě jsem.
Jsme jen dvě. Rodiče už nemáme a ona nemá partnera. Když potřebuje pomoc, těžko jí řeknu, že bohužel není moje dítě, takže se musí zařídit sama.
Nechci soutěžit o to, kdo má těžší život
O celé věci jsem nakonec mluvila znovu s vedoucím.
Tentokrát jsem mu řekla, že nechci zvláštní zacházení. Chci, aby se podobné žádosti posuzovaly podle toho, jestli práce z domova funguje, ne podle toho, koho má člověk doma.
Pochopil mě víc, než jsem čekala.
Přiznal, že pravidla vznikala hlavně jako pomoc rodičům a na jiné pečující situace se při jejich nastavování skoro nemyslelo.
Změnu mi neslíbil.
Ale požádal mě, ať mu sepíšu konkrétní návrh režimu, který by pro tým byl zvládnutelný. Tak jsem to udělala.
Teď čekám, co z toho bude.
Možná nic.
A možná se poprvé někdo podívá na firemní pravidla a zjistí, že život zaměstnanců nezačíná a nekončí u dětí.
Někdo pečuje o rodiče. Někdo o partnera. Někdo, jako já, o sourozence.
Nechci tím říkat, že máme všichni stejné starosti. Nemáme.
Jen bych byla ráda, kdybych nemusela předstírat, že žádné nemám jen proto, že v dotazníku zatrhnu kolonku „bezdětná“.
Protože bezdětná ano.
Bez závazků rozhodně ne.
