Článek
Myslela jsem, že se budeme hádat maximálně o dva favority
Jméno pro dítě jsme začali řešit krátce poté, co jsme zjistili, že čekáme kluka. Já měla několik návrhů, manžel Petr jen jeden.
Chtěl, aby se syn jmenoval po jeho dědečkovi.
Nejdřív mi to přišlo hezké. Dědečka měl moc rád a často o něm vypráví. Jenže samotné jméno se mi prostě nelíbí. Ne že bych ho považovala za ošklivé nebo směšné, jen si pod ním našeho syna neumím představit.
Řekla jsem mu to opatrně.
„Tak můžeme dát to jméno jako druhé, nebo najít nějakou podobnou variantu.“
Petr se zatvářil, jako bych urazila celou jeho rodinu.
„Pro mě jiná varianta není.“
Myslela jsem, že přehání v první emoci a časem se posuneme dál. Začala jsem proto psát seznamy, hledala jména, která se líbí nám oběma, a několikrát jsem mu navrhla, že každý vyřadíme ta, která opravdu nechceme.
On odmítal skoro všechno.
„Já už jsem vybral.“
Tohle mě začalo štvát. Nečekám, že bude nadšený z každého mého návrhu, ale dítě je přece naše společné. Představovala jsem si, že se budeme dohadovat, smát se některým nápadům a nakonec najdeme něco, co oba dokážeme vyslovit s radostí.
Místo toho jsem měla pocit, že dostávám na výběr mezi souhlasem a konfliktem.
Pak řekl, že bez svého jména možná nebude ani rodina
Nejhorší hádka přišla minulý týden.
Seděli jsme po večeři a já znovu navrhla jedno jméno, které se mi líbí už dlouho. Petr okamžitě odpověděl, že o ničem dalším diskutovat nebude.
„Takže můj názor nehraje žádnou roli?“ zeptala jsem se.
„Hraje. Ale ty víš, co pro mě tohle jméno znamená.“
„A ty víš, že se mi nelíbí.“
Začali jsme oba mluvit hlasitěji. Petr mi vyčítal, že nerespektuju jeho vztah k dědečkovi, já zase jemu, že z rodinné vzpomínky dělá povinnost pro naše dítě.
Pak řekl: „Jestli mi nedokážeš ustoupit ani v tomhle, tak nevím, jestli má cenu v tomhle manželství pokračovat.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho špatně slyšela.
„Ty mě chceš opustit kvůli jménu?“
Odpověděl, že nejde jen o jméno. Prý jde o respekt. Pokud ho nerespektuju v tak důležité věci, neví, co od našeho vztahu čekat dál.
To mě úplně rozhodilo.
Jsem těhotná, za několik měsíců máme mít dítě a můj manžel mi právě naznačuje, že může odejít, pokud syn nebude pojmenovaný podle jeho přání.
Nejvíc mě vyděsilo, že po té větě už nešlo o samotné jméno.
Najednou jsem přemýšlela, kolikrát se podobná situace objeví v budoucnu. Co když se neshodneme na školce, výchově, penězích nebo bydlení? Bude pokaždé ve vzduchu viset možnost, že odejde?
Teď už nepotřebuju vybrat jméno, ale zjistit, jestli se umíme vůbec dohodnout
Druhý den se Petr choval, jako by se nic zásadního nestalo. Když jsem se k jeho slovům vrátila, řekl, že to přece nemyslel doslova.
„Byl jsem naštvaný.“
Jenže mně nestačilo slyšet, že šlo o vztek.
Řekla jsem mu, že vyhrožovat odchodem ve chvíli, kdy nedostane, co chce, pro mě není běžná partnerská hádka. A že dokud tohle nevyřešíme, nemám chuť znovu otevírat žádný seznam jmen.
Petr namítl, že z jedné věty dělám obrovský problém.
Možná dělám.
Jenže od té chvíle už nejde o to, jestli bude mít náš syn tradiční jméno po pradědečkovi nebo nějaké jiné. Jde o to, jestli oba přijímáme, že u společného dítěte musí někdy ustoupit každý.
Já jsem ochotná vyřadit jméno, které miluju, pokud ho Petr opravdu nesnáší.
Čekám totéž od něj.
Ne aby se vzdal vzpomínky na dědečka. Ne aby uznal, že moje jméno je lepší. Jen aby připustil, že dítě není pokračování jeho rodové tradice, o které rozhoduje sám.
Po několika dnech jsme se k tomu vrátili klidněji. Petr se omluvil za řeči o odchodu a tvrdí, že je už používat nebude. Zároveň pořád doufá, že nakonec změním názor.
Já zase pořád doufám, že pochopí, proč ho změnit nechci.
Jméno jsme zatím nevybrali.
Kupodivu mi to už tolik nevadí.
Mnohem důležitější pro mě je, abych před porodem věděla, že když se jako rodiče v něčem zásadním neshodneme, dokážeme zůstat u stolu a hledat řešení.
Ne že jeden z nás vstane a oznámí, že pokud nebude po jeho, může rovnou odejít i od celé rodiny.
