Článek
Nejdřív jsem z něj měla radost
„Podívej,“ řekl mi jednou večer a zvedl tričko.
Nečekala jsem nic zvláštního, maximálně modřinu nebo nějaký pupínek.
„No?“ zeptala jsem se.
„Břicho.“
Musela jsem se smát.
Po několika měsících posilovny měl opravdu pevnější postavu a byl na sebe očividně pyšný. Ne nějak přehnaně. Spíš působil jako člověk, který se po letech zase trochu našel.
A mně se to líbilo.
Předtím jsme oba sklouzli do takového klasického manželského provozu. Práce, nákupy, děti, únava, televize. Ne že bychom spolu nežili intimně vůbec, ale všechno bylo spíš známé, předvídatelné.
Najednou si kupoval nová trička. Chodil se stříhat častěji. Začal používat parfém, který měl roky skoro plný na poličce.
A já jsem si ho začala znovu víc všímat.
Jednou přišel z posilovny, stál v kuchyni úplně zpocený a já si řekla, že ten chlap je vlastně pořád zatraceně přitažlivý.
Po dlouhé době jsme měli období, kdy jsme se víc dotýkali, víc škádlili a dokonce si během dne posílali zprávy, které nebyly jen o tom, kdo koupí mléko.
Byla jsem ráda.
Pak přišla první věc, která mi trochu zkazila náladu.
Začal si užívat, že si ho někdo všímá
Byli jsme na narozeninách známých a jedna žena tam manželovi řekla, že vypadá skvěle.
„Ty jsi nějak omládl,“ smála se a sáhla mu na paži.
On se narovnal skoro o deset centimetrů.
Neudělal nic špatného. Jen se usmál a poděkoval.
Ale já ten výraz znala.
Líbilo se mu to.
Cestou domů jsem si z něj dělala legraci.
„Tak co, svalovče, pěkně ses tam natřásal.“
Čekala jsem, že se zasměje.
Místo toho řekl: „No tak snad můžu mít radost, že si mě někdo všimne.“
To mě trochu zarazilo.
Pak jsem si začala všímat dalších věcí.
Na sociálních sítích dával víc fotek z fitka. Odpovídal na komentáře žen, které mu psaly, že mu to sluší. Jedna kolegyně mu poslala srdíčko pod fotografii a on jí napsal něco ve stylu, že se snaží.
Nic velkého.
Žádná tajná schůzka. Žádné důkazy nevěry.
Jen jsem cítila, že mu pozornost dělá dobře.
A nejhorší bylo, že mě to částečně vzrušovalo.
Najednou jsem věděla, že po něm pokukují jiné ženy, a místo čisté žárlivosti jsem cítila i něco jiného. Že ho chci víc pro sebe.
Tohle jsem si skoro nechtěla přiznat.
Líbí se mi jeho sebevědomí, jen nechci být ta poslední, která ho má doma
Jednou večer jsem mu to řekla napřímo.
Ne obviňujícím tónem. Spíš jsem chtěla vědět, jestli si toho všímá taky.
„Ty si teď docela užíváš, když po tobě ženský koukají.“
Usmál se.
„A to vadí?“
„Nevím.“
To byla asi nejpoctivější odpověď.
Řekla jsem mu, že se mi jeho nové sebevědomí líbí. Že mě baví, jak se změnil. Že mi přijde sexy, když vidím, že se cítí dobře ve vlastním těle.
Ale zároveň mě děsí, když vidím, jak snadno může člověku zachutnat obdiv.
Manžel chvíli mlčel.
Pak řekl něco, co jsem nečekala.
Že se roky cítil neviditelný.
Ne kvůli mně konkrétně. Celkově.
Práce, rodina, věk. Přibral, přestal se o sebe starat a měl pocit, že už ho nikdo nevnímá jako chlapa.
A teď najednou ano.
„Takže tě baví flirtovat?“ zeptala jsem se.
„Trochu jo.“
Aspoň nelhal.
Ta odpověď mě píchla, ale zároveň jsem byla ráda, že mi nehraje svatouška.
Domluvili jsme se, že flirt pro nás oba není automaticky nevěra. Ale taky není všechno bez hranic.
Nechci kontrolovat jeho telefon ani mu zakazovat, aby se usmál na ženu, která mu pochválí postavu. Zároveň nechci stát vedle a dělat, že mi nic nevadí, pokud by se něco začalo posouvat dál.
Od té doby o tom mluvíme otevřeněji.
Někdy mi schválně řekne, že mu v práci někdo pochválil košili. Já protočím oči a řeknu, že jsem mu ji stejně vybrala já.
A občas si říkám, že je zvláštní, jak snadno může trochu žárlivosti vztah znovu nakopnout.
Jen nechci, aby se z té hry stalo něco, kde budu jednou stát bokem a sledovat, jak si manžel potvrzuje svou hodnotu všude jinde než doma.
Jeho nové sebevědomí mě přitahuje.
A právě proto mě možná i tolik děsí, komu všemu se ještě bude líbit.
