Článek
„Ona je tak hodná, že o ní skoro nevím“
Na třídní schůzky jsem šla s obvyklou nervozitou. Dcera je v šesté třídě a poslední měsíce doma bývá dost náladová, takže jsem čekala, jestli se něco z toho neprojevuje i ve škole.
Učitelka se podívala do poznámek a usmála se.
„S ní není vůbec žádný problém. Je tichá, slušná, všechno má připravené a nikdy nevyrušuje.“
Musela jsem se usmát taky.
„Tichá?“
Učitelka si asi myslela, že jsem pyšná.
„Ano. Někdy bych byla ráda, kdyby se zapojila trochu víc, ale jinak je opravdu bezproblémová.“
Bezproblémová.
Ještě ráno jsme se doma deset minut dohadovaly, protože odmítala jinou bundu, přestože venku pršelo. Den předtím bouchla dveřmi, když jsem jí řekla, že telefon po desáté večer nebude v pokoji. A když jí manžel připomněl nádobí v myčce, vysvětlovala mu pět minut, proč to podle ní není spravedlivě rozdělené.
Naše dcera má názor skoro na všechno.
Jen ve škole ho zřejmě nechává někde v šatně.
Když jsem se učitelky zeptala, jestli má kamarádky, řekla, že ano, ale drží se spíš stranou. O přestávkách bývá s několika holkami, ve výuce je nenápadná a když něco neví, raději se nezeptá.
To už mi přestalo připadat roztomilé.
Doma se totiž zeptá na všechno. A pokud odpověď nedává smysl, klidně to řekne.
Doma možná nevypouští zlobu, ale napětí z celého dne
Když jsem jí večer řekla, co o ní učitelka vyprávěla, začala se smát.
„Já jsem ve škole normální.“
„A doma nejsi?“
„Doma nemusím být pořád normální.“
Ta věta mi zůstala v hlavě.
Začala jsem se jí víc vyptávat, ale ne způsobem, který nesnáší. Ne „jak bylo ve škole“, protože na to dostanu automaticky „dobrý“. Spíš co se děje, když s něčím nesouhlasí, jestli někdy něco řekne učiteli nebo co udělá, když ji někdo naštve.
Ukázalo se, že skoro nic.
Když jí něco vadí, drží to v sobě. Když se bojí, že odpoví špatně, raději se nepřihlásí. Když se spolužačky pohádají, většinou se snaží být ta, která nikoho nenaštve.
Pak přijde domů.
A tady už nikoho šetřit nepotřebuje.
Najednou jí vadí, jak se na ni dívám, co vařím, proč musí uklidit pokoj a proč bratr může něco, co ona nemůže. Někdy mám pocit, že stačí špatně položit otázku a máme dvacetiminutovou debatu.
Dřív jsem to brala hlavně jako pubertu a nevychovanost.
Teď mě napadlo, jestli doma prostě nepouští ven všechno, co celý den držela pod kontrolou.
Nechci tím omlouvat každé bouchání dveřmi. Pořád má hranice a pořád jí říkáme, když přestřelí.
Jen už se na její výbuchy nedívám úplně stejně.
Raději budu mít doma hlasitou dceru než venku dítě, které se bojí ozvat
Za pár dní mi sama řekla, že ve škole nechce být „ta otravná“.
Zeptala jsem se, co tím myslí.
Prý nechce moc mluvit, protože některé děti, které se často hlásí, ostatní pomlouvají. Nechce se hádat s učiteli a bojí se říct, když něčemu nerozumí, aby nevypadala hloupě.
To mě mrzelo mnohem víc než domácí odmlouvání.
Řekla jsem jí, že být slušná neznamená být neviditelná. A že učitelka sama říkala, že by byla ráda, kdyby se zapojovala víc.
Dcera tomu moc nevěřila.
„To učitelé říkají, ale pak je štve, když se ptáš moc.“
Možná s tím má nějakou zkušenost, možná si to jen myslí. Každopádně jsem pochopila, že obraz poslušného dítěte nemusí vždycky znamenat, že se dítě cítí dobře.
Od té schůzky si doma dávám větší pozor na jednu věc. Když začne vyprávět něco ze školy, nesnažím se hned opravovat její tón nebo vysvětlovat, jak to určitě učitel myslel. Nejdřív ji nechám domluvit.
A zároveň jí pořád připomínám, že domov není místo bez pravidel jen proto, že se tu cítí bezpečně.
Minulý týden se pohádala s manželem kvůli úklidu pokoje. Byla protivná, zvýšila hlas a nakonec odešla. Za deset minut se vrátila a řekla, že to přehnala.
Pak pokoj uklidila.
Možná bych dřív viděla hlavně to odmlouvání.
Teď v tom vidím i něco jiného.
Ve škole se snaží být tak nenápadná, až občas skoro zmizí. Doma si dovolí být hlučná, nesouhlasit a někdy být i dost nepříjemná.
Samozřejmě bych byla ráda, kdyby našla nějaký střed.
Ale pokud si mám vybrat mezi dítětem, které doma občas bouchne dveřmi, a dítětem, které se celý den bojí říct svůj názor, začínám být mnohem méně nadšená ze slov „tichá a poslušná“.
