Článek
Šaty jsem koupila dřív, než jsem se stihla rozmyslet
Na kurz jsem narazila náhodou. V kulturním domě měli taneční pro dospělé, žádné věkové omezení, začátečníci vítáni. Četla jsem ten leták asi pět minut.
Pak jsem ho vyfotila.
Další dva týdny jsem se k fotografii vracela a pokaždé si našla důvod, proč tam nepatřím. Nemám partnera. Už dlouho netančím. Bolí mě občas koleno. Ostatní budou mladší. Budu tam stát jako dřevo.
Nakonec jsem si v sobotu koupila šaty.
Nic přehnaného. Tmavomodré, pod kolena, trochu volnější přes břicho. Když jsem se v nich doma otočila před zrcadlem, připadala jsem si chvíli směšně a chvíli docela hezky.
Tak jsem se přihlásila, než mě zase přešla odvaha.
Dětem jsem to oznámila u nedělního oběda.
Dcera přestala krájet maso.
„Do tanečních?“
„Ano.“
„Jako normálně tančit?“
„Ne, jdu tam opravovat radiátory.“
Syn se zasmál. Dcera ne.
Prý jen nechce, aby mi bylo nepříjemně. Abych tam nepřišla a nezjistila, že jsou všichni o dvacet let mladší. Syn zase navrhoval jógu pro seniory, jako kdyby šedesátka automaticky znamenala, že už se smím hlavně protahovat a opatrně dýchat.
„A co když se ztrapním?“ zeptala jsem se.
Oba ztichli.
„Tak se ztrapním.“
Tohle jsem v životě moc často neříkala.
První večer jsem opravdu vypadala hrozně
V šatně bylo asi patnáct žen a méně mužů. Přesně jak se dalo čekat. Některé páry přišly spolu, další se měly střídat. Byla tam žena možná o deset let starší než já a taky dvě kolem čtyřicítky.
Takže žádný klub mladých modelek.
Stejně jsem byla nervózní.
První valčík byl katastrofa. Spletla jsem krok, šlápla partnerovi na botu a pak se omluvila tak důkladně, že jsme kvůli tomu ztratili rytmus podruhé.
Instruktor přišel a řekl: „Hlavně nemyslete tolik.“
Málem jsem mu odpověděla, že právě tím jsem strávila posledních čtyřicet let.
Pak jsme zkoušeli znovu.
A zase.
Po půlhodině jsem byla zpocená, vlasy už nevypadaly jako doma a zjistila jsem, že ty šaty při rychlejším pohybu lezou trochu nahoru. A bylo mi to jedno.
To bylo na celém večeru nejlepší.
Nikdo se mi nesmál. Každý řešil vlastní nohy. Jedna paní zamotala partnera úplně na druhou stranu sálu. Pán přede mnou se při otočce málem srazil s reproduktorem. Smáli jsme se všichni.
Ne někomu.
Spolu.
Když jsem večer přišla domů, bolela mě lýtka a měla jsem puchýř na patě. Udělala jsem si čaj, sedla do kuchyně a měla tak dobrou náladu, až mi přišlo líto jít spát.
Celý život jsem se bála hlavně cizích pohledů
Dcera mi druhý den volala.
„Tak co?“
Čekala asi katastrofu.
„Bylo to skvělé.“
Chvíli nic.
Pak se zeptala, jestli půjdu znovu.
„Samozřejmě.“
A zase to její opatrné: „Tak hlavně na sebe dávej pozor.“
Vím, že to myslí dobře. Jenže přesně tohle jsem dělala skoro celý život. Dávala jsem na sebe pozor.
Abych nebyla moc hlasitá. Abych neměla moc krátkou sukni. Abych v práci nevypadala směšně. Aby děti nemusely vysvětlovat, proč jejich máma něco dělá jinak. Aby se manžel, když ještě žil, nemusel přizpůsobovat nějakému mému bláznivému nápadu.
Taneční nejsou žádná revoluce. Neodjela jsem na motorce přes Afriku. Jednou týdně si obuju boty s nízkým podpatkem a dvě hodiny se snažím nešlapat cizím lidem na nohy.
Jenže pro mě je na tom něco osvobozujícího.
Minule jsme se učili cha-chu. V půlce jsem úplně vypadla z rytmu a začala se smát tak, že se smál i můj taneční partner.
Dřív bych se červenala až za ušima.
Teď jsem jen řekla: „Tak ještě jednou.“
Děti už si trochu zvykly. Dcera dokonce chtěla vidět šaty a řekla, že mi sluší. Syn se mě zeptal, jestli už umím někoho „vytočit na parketu“. Pořád si ze mě dělá legraci, ale už v tom není ten strach, že máma udělá něco nedůstojného.
A možná jsem musela přestat mít ten strach nejdřív já.
Po šedesátce už totiž nechci být hlavně důstojná.
Chci se občas splést, zapotit, šlápnout někomu na nohu a jít domů s pocitem, že jsem večer neproseděla před televizí jen proto, že to by ode mě nikdo nepovažoval za divné.
Příští týden máme tango.
Netuším, jak mi půjde.
A poprvé v životě mi to připadá spíš zajímavé než děsivé.
