Článek
Začalo to úplně nevinně u kuchyňské linky
Byli jsme na narozeninách kamaráda, kde se sešlo asi patnáct lidí. Většinu jsme znali roky, takže žádná formální společnost, před kterou bychom museli sedět rovně a hlídat každé slovo.
Petr byl od začátku nezvykle uvolněný. Povídal si, smál se a několikrát mě při průchodu kolem jen tak chytil kolem pasu. Možná to zní jako maličkost, ale doma se nám podobné doteky poslední dobou trochu vytratily. Jsme spolu dlouho a většina fyzického kontaktu už vzniká spíš automaticky. Pusa při odchodu, krátké objetí, ruka na rameni.
Ten večer byl jiný.
Stála jsem v kuchyni, když ke mně přišel pro skleničku. Něco mi řekl do ucha, už ani nevím co, a já se otočila. Políbil mě.
Ne krátce.
Ne způsobem, jakým člověk políbí partnera před odchodem do práce.
A já mu polibek vrátila.
Věděla jsem, že kolem nás jsou lidé. Dokonce jsem slyšela, jak někdo za námi utrousil něco pobaveného. Jenže místo studu mě to zvláštně nakoplo. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se na sebe nedíváme jako dva lidé, kteří spolu řeší nákup a praní, ale jako pár, který se pořád přitahuje.
Petr se ode mě nakonec odtáhl první.
„Tak dost,“ zasmál se.
Já bych klidně pokračovala.
A právě to mě ještě víc bavilo.
Já si odnesla příjemné vzrušení, on hlavně pocit trapnosti
Cestou domů byl pořád v dobré náladě. Držel mě za ruku, a když jsme čekali na taxi, znovu mě políbil. Tentokrát už bez publika.
Říkala jsem si, že možná přesně něco takového jsme potřebovali. Ne terapii, velký rozhovor ani víkendový pobyt. Jen chvíli zapomenout, že máme být pořád rozumní dospělí.
Ráno jsem se vzbudila s docela příjemným pocitem.
Petr ne.
Seděl v kuchyni s kávou a tvářil se podivně.
„Včera jsme se teda předvedli.“
Nejdřív jsem se zasmála.
„Trochu.“
„Mně to přijde hrozný.“
To jsem nečekala.
Začal řešit, kdo všechno nás viděl. Jestli si někdo něco nevyfotil. Co si asi pomysleli jeho kamarádi. Prý jsme se chovali jako puberťáci.
„A co je na tom tak strašného?“
Podíval se na mě, jako bych nechápala něco naprosto samozřejmého.
„Byli tam lidi.“
Právě to mě na tom částečně vzrušovalo, což jsem mu přiznala.
Nemyslela jsem tím, že chci před známými předvádět náš intimní život. Jen se mi líbilo, že jsme na chvíli přestali hlídat, jak působíme.
Petr zrudl ještě víc.
„Tak to já teda nepotřebuju.“
A tím se naše společná hezká vzpomínka během pěti minut rozdělila na dvě úplně odlišné verze.
Nevadí mi, že máme jiné hranice. Jen jsem nechtěla slyšet, že to bylo celé špatně
Chvíli jsem byla dotčená. Měla jsem pocit, že se vlastně stydí i za mě.
Zeptala jsem se ho na to.
Řekl, že vůbec ne. Prý ho přitahuju a ten polibek chtěl stejně jako já. Jen mu druhý den nebylo příjemné vědět, že se na nás ostatní dívali.
To už jsem dokázala pochopit.
Každý máme hranici veřejné intimity někde jinde. Já jsem zřejmě zjistila, že mi občas trochu pozornosti nevadí. Petr naopak zjistil, že jemu ano, i když v danou chvíli na to zapomene.
Nakonec jsme se tomu začali smát až o pár dní později.
Kamarád, který měl narozeniny, Petrovi napsal: „Tak hlavně že vám to doma funguje.“
Petr mi zprávu ukázal se zoufalým výrazem.
Já se smála snad pět minut.
„Vidíš, přežili jsme společenskou smrt.“
„Ty z toho máš strašnou radost.“
Měla jsem.
Ne z jeho studu, ale z toho večera samotného.
Po letech vztahu totiž člověk snadno začne věřit, že přitažlivost musí být uhlazená, soukromá a správně načasovaná. Mně připomnělo něco úplně jiného, když mě partner mezi ostatními chytil a políbil tak, že jsem na pár vteřin zapomněla, kdo stojí vedle.
Petr další podobné vystoupení nechce a já jeho hranici respektuju.
Jen jsem ho požádala o jednu věc.
Ať z toho zpětně nedělá ostudu, kterou bychom měli litovat.
Protože on se možná druhý den červenal.
Já si naopak po dlouhé době připadala opravdu žádoucí.
A docela mě překvapilo, jak moc mi ten pocit chyběl.
