Článek
U známých je můj největší fanoušek
„Ona si to celé vybudovala sama,“ řekl Petr a položil mi ruku kolem ramen.
Seděli jsme u známých na zahradě, někdo griloval, někdo doléval víno a řeč přišla na práci. Já mám malý e-shop a k tomu dělám zakázky pro několik firem. Žádné impérium. Ale už čtvrtým rokem mě to živí a jsem na to hrdá.
Petr o tom mezi lidmi mluví strašně rád.
„To víte, podnikání není jednoduché,“ vysvětloval kamarádovi, který se ho ptal, jak to zvládáme. „Člověk musí pořád něco řešit.“
Člověk.
Málem jsem se zasmála.
Petr je zaměstnaný úplně jinde. S mým podnikáním mi pomohl asi třikrát odnést balíky do auta a jednou vymyslel název vánoční akce. Přesto když jsme mezi lidmi, mluví skoro v množném čísle.
Naše objednávky. Naši zákazníci. My podnikatelé.
Nevadilo by mi to tolik, kdyby doma mluvil stejně.
Jenže sotva se za námi zavřou dveře, je z mého podnikání něco, co překáží.
„Zase budeš večer u počítače?“
„Musíš fakt odepisovat teď?“
„Kdy naposledy jsme měli normální víkend?“
Přitom na jeho práci se podobné otázky nevztahují. Když potřebuje zůstat déle, je to práce. Když já vyřizuju objednávky v neděli večer, neumím si prý zorganizovat čas.
Doma už nechce podnikatelku, ale servis
Nejvíc se to vyhrotilo před Vánoci. Pro mě nejsilnější období roku, takže jsem pár týdnů opravdu pracovala hodně. Ne od rána do noci, ale víc než běžně.
Jednou jsem přišla do kuchyně a na lince stál hrnec od oběda. Děti měly hotové úkoly, ale nebylo vyprané prádlo a Petr se tvářil naštvaně.
„Takhle to přece nejde dál,“ řekl.
„Co přesně?“
Ukázal kolem sebe.
„Tohle.“
Doteď nevím, co tím přesně myslel. Nádobí? Koš s prádlem? To, že večeře nebyla připravená v šest?
Pak to řekl naplno.
„Nemohla bys toho podnikání nechat? Já vydělávám dost. Byla bys víc doma a měli bychom normální život.“
Normální život.
Sedla jsem si ke stolu a chvíli na něj jen koukala.
„A co bych dělala?“
„No… starala by ses víc o domácnost. O děti. O sebe.“
O sebe mě pobavilo asi nejvíc.
Petr samozřejmě rychle dodal, že mě nechce omezovat. Že mi jde jen o klid. Že nemusím pracovat, když finančně nemusím.
Jenže já pracovat chci.
Ne proto, že bych nutně potřebovala každou vydělanou korunu. Chci mít něco svého. Klienty, nápady, chyby, které jsou moje. Chci ráno otevřít počítač a vědět, že nejsem jen člověk, který ostatním pere ponožky a hlídá, jestli doma došel kečup.
„Tak proč všude vyprávíš, jak jsi na mě pyšný?“ zeptala jsem se.
Na to neměl dobrou odpověď.
Nechci podporu, která funguje jen před publikem
Od té hádky si toho všímám ještě víc.
Na návštěvě Petr vypráví, že obdivuje moje nasazení. Doma chce vědět, proč mám večer otevřený notebook. Před kamarády se směje, že jsme oba workoholici. Doma mi připomíná, že správná máma by měla být víc s dětmi.
A přitom s nimi jsem.
Vozím je na kroužky, vařím, řeším školu, doktory, narozeniny spolužáků i to, že mladší zase nemůže najít druhou rukavici. Jen už odmítám dělat úplně všechno jen proto, že pracuju z domova a moje práce podle něj není „skutečná směna“.
Navrhla jsem mu, že si domácnost rozdělíme jinak. Konkrétně. Kdo vaří které dny, kdo řeší nákupy, kdo prádlo.
To se mu moc nelíbilo.
„To budeme mít doma rozpis jako v práci?“
„Když to necháme bez rozpisu, dělám to já.“
To už se nehádal.
Podnikání jsem nezavřela. Naopak jsem si začala víc hlídat pracovní čas a přestala se omlouvat pokaždé, když kvůli zakázce nemám v pět hotovou večeři.
Petr to pořád úplně nepřijal. Někdy mám pocit, že se mu líbí představa úspěšné ženy, dokud se její úspěch nevejde do jeho pohodlí.
A přesně to mě na tom štve.
Nechci manžela, který o mně před lidmi mluví jako o schopné podnikatelce a doma čeká, až mě to konečně přestane bavit.
Jestli je na mě opravdu pyšný, musí zvládnout i tu méně hezkou část.
Že moje práce zabírá čas. Že někdy nestihnu uklidit. A že svůj byznys nezabalím jen proto, aby se jemu doma žilo stejně pohodlně jako předtím.
