Článek
Nejdřív jsem to nechala být
Poprvé jsem si jeho auta všimla večer, když jsem šla vynést odpadky.
Stálo na našem místě před domem.
Máme ho jasně přiřazené k bytu, takže jsem věděla, komu patří. Soused z vedlejšího vchodu tam občas zastavil už dřív, ale většinou jen na chvíli. Vyložil nákup, někoho vysadil a zase odjel.
Tentokrát tam zůstal přes noc.
Neřešila jsem to.
Moje auto stálo několik dní u rodičů, protože ho používám opravdu málo. Do práce jezdím tramvají a většinu věcí vyřídím pěšky. Takže jsem si řekla, že když je místo prázdné, nic se neděje.
Jenže z jedné noci byly dvě.
Pak jsem jeho auto viděla na našem místě skoro pokaždé, když bylo moje pryč.
Začalo mi být trochu divné, jak přesně ví, kdy ho nepoužívám.
Jednou jsme se potkali před domem a sám to zmínil.
„Vy stejně skoro nejezdíte, tak vám to snad nevadí.“
Řekl to s úsměvem, jako by už bylo všechno domluvené.
Odpověděla jsem, že občas auto potřebuji a byla bych radši, kdyby se předem zeptal.
„Jasně, jasně,“ mávl rukou.
Tím jsem měla za to, že jsme si rozuměli.
O tři dny později tam stál znovu.
Problém vznikl až ve chvíli, kdy jsem svoje místo potřebovala
Jedno odpoledne jsem se vracela autem z většího nákupu. V kufru tašky, balení vody a těžká krabice, kterou jsem nechtěla tahat přes půl ulice.
Na našem místě samozřejmě soused.
Volné parkování nikde kolem.
Tak jsem mu zazvonila.
Otevřel a tvářil se docela překvapeně.
„Potřebuju zaparkovat,“ řekla jsem. „Můžete si prosím auto přeparkovat?“
Podíval se směrem k ulici.
„Teď hned?“
„Ano.“
Povzdechl si tak nahlas, že jsem si na chvíli připadala jako člověk, který ho budí ve tři ráno kvůli špatně postavené popelnici.
Pak si vzal klíče.
U auta ještě poznamenal: „Kdybyste mi aspoň napsala, že přijedete.“
To už jsem nevydržela.
„Ale to je moje místo. Já přece nemusím hlásit, kdy ho budu používat.“
Chvíli na mě koukal.
„Vždyť je většinu času prázdné.“
„To neznamená, že je volné.“
Neřekl nic.
Přeparkoval a odešel.
Od druhého dne mě přestal zdravit.
Nečekala jsem, že kvůli parkování přijdou tiché naschvály
Nejdřív jsem si říkala, že si toho jen moc všímám.
Potkali jsme se u výtahu. Řekla jsem „dobrý den“, on se díval do telefonu.
Další den před domem totéž.
Pak jsme se minuli skoro tváří v tvář a bylo jasné, že mě ignoruje schválně.
Manžel se tomu smál.
„Tak ho nech.“
A já ho samozřejmě nechávám. Nebudu dospělého chlapa nutit, aby mě zdravil.
Jen mi pořád připadá zvláštní, jak snadno se celá situace obrátila.
On začal bez ptaní používat něco, co patří k našemu bytu. Já jsem mu to nějakou dobu tolerovala. Když jsem jednou řekla, že to tak nechci, najednou jsem byla ta nepříjemná.
Dokonce mi další sousedka opatrně řekla, že prý mohl mít pocit, že mi parkování nevadí.
To klidně mohl.
Jenže ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že mi vadí, už žádný prostor pro domněnky nebyl.
Od té doby na našem místě neparkuje.
Takže prakticky je problém vyřešený.
Jen kolem sebe teď chodíme po chodbě jako dva lidé, kteří spolu vedou letitý spor o dědictví, přestože celé drama vzniklo kvůli několika metrům asfaltu.
Nevadí mi, že svoje auto používám málo.
Nevadilo by mi ani to, kdyby se soused občas zeptal, jestli může místo využít, když je volné.
Vadilo mi jen to, že si z mojí nečinnosti udělal souhlas.
A ještě víc mě překvapilo, jak uraženě může člověk reagovat ve chvíli, kdy mu připomenete, že laskavost není totéž co nárok.
Takže mě teď nezdraví.
Já jeho ano.
Možná trochu ze slušnosti a možná trochu naschvál.
