Článek
Existuje zvláštní fenomén, který je v dnešní společnosti čím dál zřetelnější. Lze ho pozorovat v rozhovorech, na sociálních sítích, v diskusích pod články, ale i v rodinných kruzích nebo přímo mezi přáteli. Lze ho shrnout do jednoduché otázky: Jak je možné, že dva lidé žijící ve stejném světě, se stejným jazykem, vzděláním i kulturním zázemím, mohou mít naprosto odlišný a navzájem neslučitelný pohled na realitu?
Tyto rozdíly nejsou jen drobnými nuancemi v názoru. Jde o hluboce zakořeněné postoje, které jsou odolné vůči logice, důkazům, ba dokonce i přímým důkazům o opaku. Zatímco jeden člověk považuje nějakou informaci za pravdivou a samozřejmou, jiný ji vidí jako lživou a úplně zfabrikovanou. Tyto postoje se nezakládají pouze na různých interpretacích faktů, ale na zcela odlišných výchozích bodech, z nichž se na svět díváme.
Na první pohled to může působit jako selhání vzdělávacího systému nebo zásah ideologie. Jistě, obojí hraje roli. Ale to není příčina, to je pouze nástroj. Skutečná prapříčina rozštěpování společnosti leží hlouběji a je mnohem jemnější, neviditelnější a o to nebezpečnější.
Moderní digitální prostor, zejména sociální sítě a personalizovaný obsah, vytvořily informační ekosystém, ve kterém uživatel nedostává realitu, ale její verzi ušitou přímo na míru jeho očekáváním, emocím a předchozímu chování. Algoritmy těchto platforem nejsou neutrální. Jejich cílem není pravda, ale pozornost. A největší pozornost poutá obsah, který budí silné emoce: strach, hněv, pohoršení, víru ve spiknutí.
Každý uživatel se tak ocitá ve vlastní informační bublině, kde se mu neustále potvrzuje to, co si už myslí. Nikdy není vystaven opačným názorům, protože ty jsou algoritmem vyhodnoceny jako nezajímavé nebo nepohodlné. Vzniká tak sebenaplňující se realita, ve které je každé další přesvědčení stále silnější a odolnější vůči jakékoliv korekci. Lidský mozek je evolučně nastaven na potvrzování věcí, které už zná, ne na jejich zpochybňování. Personalizace tomu dává digitální turbo.
Je těžké se divit, že v takovém prostředí se lidé začnou rozcházet i v elementárních pojmech. To, co jeden považuje za fakta, druhý považuje za propagandu. To, co jeden vítá jako vědecký pokrok, druhý vidí jako pokus o genocidu. Těžko pak může vzniknout jakákoliv společná shoda, když chybí sdílený výchozí rámec reality.
Následují těžké důsledky. Politická polarizace se stává normou, nikoliv výjimkou. Lidské vztahy se rozpadají, protože někdo „uvěřil bludům“ a někdo jiný „nechápe, co se opravdu děje“. Obecná důvěra v instituce klesá, protože každý je přesvědčen, že jeho verze pravdy je ta jediná. Vzniká prostor pro autoritáře, kteří nabídnou jednoduché odpovědi na složitou realitu a slíbí „řád“. Ve skutečnosti ale jen konsolidují moc a dále omezují schopnost společnosti myslet kriticky.
Jak z toho ven? Možná bychom se neměli ptát, co máme lidem zakazovat nebo vnucovat, ale co bychom měli z informačního prostoru prostě odstranit jako technologické selhání. Algoritmická personalizace obsahu ve veřejné sféře není neutrální nástroj. Je to forma manipulace, kterou nikdo nevolil, nikdo ji neschválil a přesto utváří svět milionů lidí. Její odstranění není cenzura. Je to obnovení podmínek pro svobodné myšlení. Kdyby uživatelé opět sami rozhodovali, co budou sledovat, bez neviditelného algoritmického filtru, mohlo by to obnovit jejich schopnost hledat, třídit a srovnávat informace na vlastní základě. Ano, bylo by to náročnější. Ale zároveň svobodnější a odpovědnější.
Taková změna by mohla znamenat skutečný obrat: oslabit bubliny, zbrzdit lavinovité šíření dezinformací, znovu vytvořit společný prostor pro debatu. Lidem by se možná zprvu nelíbilo, že ztratili personalizovanou komfortní zónu, ale postupně by si uvědomili, že začali znovu tvořit vlastní názor, který vzniká ze střetu různých informací a úzkého kontaktu s realitou. Současně by se začalo obnovovat i to nejcennější – schopnost samostatného, kritického myšlení, které není předem tvarováno algoritmickým filtrem, ale vyrůstá ze skutečného zájmu, pochybnosti a snahy pochopit svět ve své plnosti.
Jenže právě tady se ukazuje pravá těžkost. Zrušit algoritmickou personalizaci by znamenalo zasáhnout do samotných kořenů obchodních modelů technologických gigantů. Znamenalo by to vzdor proti Meta, Google, TikToku a dalším korporacím, jejichž zisky plynou z udržování pozornosti za každou cenu. Vyžadovalo by to odvahu politických elit, mezinárodní spolupráci a schopnost občanů vzdát se pohodlné digitální iluze. A právě v této oběti komfortu se odhaluje nejslabší bod naší civilizace.
Jestliže nenajdeme odvahu a kolektivní vůli k tomuto kroku, pak se možná nestaneme obětí živelné katastrofy, ale tichého a pozvolného usínání pod algoritmickým opiem. Až se nakonec probudíme, možná už nebude vůbec na čí straně stát.
