Zelená horečka zabíjí

„Tady to bylo,“ ukázala prstem. „Tady se mi to stalo. Byla jsem tu na chalupě. Šla jsem lesem. Sama. Byl tam klid. Nikde nikdo. Jela jsem do kostela vedle a pak jsem se vydala sem do lesa. Zastavila jsem se před dírou, kterou tam někdo čerstvě vykopal. Okolo nikde nikdo. Vypadalo to, že je opuštěná. Na okraji byla hromada písčité půdy. Něco se tam lesklo. Vltavíneček. A tak jsem ho rychle dala do kapsy. A začala písek prohrabávat rukama. Třeba najdu další vltavín. Tak to tak prohrabávám a najednou mi někdo zaťuká na rameno. Trhla jsem sebou úlekem. To jsem nečekala. Stál tam muž. Ptal se, co tu dělám. Tak jsem řekla, že jen tak přehrabuju písek rukama, to se snad ještě může. Jsme přece svobodná země. Nakázal mi, ať ukážu co mám v ruce. Otevřela jsem dlaň. Měla jsem tam pár záhněd. Myslela jsem, že je policista. Něco zabručel a mávl rukou a už neříkal nic. Tak jsem pokrčila rameny a přehrabovala písek na hromadě dál. To se snad může. To není těžba. Policie mi na tohle nic nemůže říct, říkám si. Jestli je to policajt. Ten chlap tam stál a díval se na mně. Přešlapoval. Tohle je moje díra, zařval najednou, až jsem se lekla. A moje hromada, křičel. Měl hysterák. Tak jsem v klidu odešla. V klidu. Třásl se. Nic mi ale neudělal. Ale stejně se teď hrozně bojím,“ přiznala. První špatný zážitek ji od hledání neodradil. „Jsou to drahokamy. Chtěl by sis zkusit najít vltavín?“ podívala se mi do očí. „Povím ti, kde je snadné je najít. Ukážu ti to.“

„To musel být nepříjemný zážitek,“ řekl jsem.

„To byl. Od té doby se kopáčů bojím,“ přiznala. „Tady se všude dají najít vltavíny. Když jsem tu na chalupě, tak je to možnost jak tu strávit čas. Místní lidé hledače vltavínů nenávidí. Ale já přece nejsem kopáč, ne? Neporušuju ani žádný zákon, když něco najdu na povrchu. Tady přímo před vesnicí byly na louce ty nejlepší. Tady bývalo plno velkých vltavínů. Pak si nad tou loukou někdo postavil velký barák. Určitě jich při stavbě museli spoustu najít. Vltavínů. Letos jdu obhlídnout tuhle lokalitu, kde vždycky něco najdu. A on je tu rybník. Je to hrozný. Já ty místní ale docela chápu,“ bojovala uvnitř asi mezi dvěma postoji. Zaplavat si ale nechtěla. „Rybník vypadá moc hezky. Ale kopat se v něm asi nedá. Přestože je teplo. Místním se asi nelíbilo, že se musí dívat na zničenou louku a tak zničili naleziště. Hrozná škoda. Těch vltavínů,“ zamračila se. „Tak jdu do lesa. Za tou loukou. A někdo to tam oplotil. Všude jsou zákazy. Tady je to,“ říká. „Na cestě stojí auto. Takže někdo tady někde kope,“ ukazuje mi les, kde je na jednom místě několik oplocených děr. „Chceš se tam jít podívat? Asi ne, že ne.“ Jámy. Jsou i mimo plot. Ty před plotem jsou ale staré. Polozasypané. Tak po kolena, po pás. „Od té doby, co tady na poli spadl traktor do díry a traktoristu to zabilo, tak místní lidi kopáče nemají rádi. Místní jim ty díry na polích zahrnují. Naschvál. Je to škoda. To je škoda, že je to oplocený. Něco jsme tam mohli najít,“ vzdychla. „Půjdeme se raději podívat tady na pole, jo? Je zajímavé, že tady na tomhle poli se dají najít a na tomhle vedle ne,“ ukázala na pole přímo vedle. „Určitě budeme mít štěstí. Tady na tom poli se vždycky dalo něco najít. Někdy i ty velké. Dělají se z nich krásné drahé šperky. Pravé vltavíny se nedají ani najít nikde jinde než tady v republice. Nové už nevznikají. Jsou strašně vzácné. Jsou tady všude! Pojď si nějaký najít.“

„Na tohle pole chodí sbírat i děti tady z tábora. Mají to jako zábavu, že si něco najdou. Nějaký malý kousek. Ceny vltavínů na trhu stoupají. I malé kameny na řetízku stojí ve zlatnictví tisíce. Pro turisty je to hezký suvenýr. Ale ještě hezčí je, když si mohou zelený kámen sami najít. Mají zážitek. Vzpomínku,“ usměje se. „Někde za to i platí. Musí to ale být pro zemědělce tady dost suboptimální. Poořeš pole a je hned pošlapaný. Začne růst osení a zaprší a máš to pošlapaný zas. Protože vltavíny jdou po dešti líp vidět.“ Ale pole na kterém stojíme nevypadá zdevastovaně. Je po sklizni. Pole vypadá jako normální pole. Nic nenaznačuje, že je plné pokladů. Mezi křemeny a svorem ovšem žádné vltavíny nenacházíme. „Něco mám,“ řekla najednou. „Doma se na to podívám přes lampu.“ Nabídl jsem se, že se na to podívám hned. Tvrdou hrudku jsem mezi nehty ale rozlomil. „Další zaječí bobek,“ usmála se. „Tohle vypadá tvarově jako vltavín,“ čistím špinavý kámen. Moc se nedaří. „Je ale barevně nějaký divný,“ čistím dál. Beton, poznám po chvilce. „Tady teď nic nenajdeme, asi je to přebrané. Ukážu ti lepší místo,“ slíbila. Mohli bychom jít ještě jinam, ale je to tam trochu nebezpečné. No, stejně to tam zkusíme. Později,“ slíbila.

Znám ji jako velmi zbožnou ženu. Pomáhá s úklidem kostela. Pomáhá znevýhodněným po Evropě. Nebojí se žádné práce. Pomoc při tornádu nebo povodních, to je pro ni dovolená. Na svém postu v čele organizace jezdí na zahraniční konference. Nikdy si nenašla muže. Neříká, že jsou to všichni neschopní. Možná jen žádného neschopného nechtěla. Ale chytrý na ni asi nevybyl. Už žádného nehledá. Těsně za místem, kde u cesty parkujeme, náhodou nacházíme hlubokou jámu. Mohli jsme tam spadnout. Pět, šest metrů než se dokopal do vrstvy a začal kopat chodbu. Vedle je zlomený cepín a pověšené prádlo. Hromady země okolo páchnou po moči. Všude kolem poházené petky. Vykopaná zem je úplně čerstvá. Možná se na nás právě někdo dívá, co tu hledáme. „Jaké bylo tvoje poprvé?“ ptám se. „Jak jsi k téhle zálibě vůbec přišla?“

„Byla jsem v čajovně. Byl tam moc milý vedoucí. Vyprávěl mi o vltavínech. Nabídl mi vltavíny, abych si nějaký koupila. A řekl mi, jak se dají najít. Náhodou jsem tu byla na chalupě. V této části Šumavské hornatiny, v které se chudé chalupy mění ve víkendové haciendy. A našla jsem vltavín. Od té doby hledám. Tady na cestě z pískovny se dají najít vždycky. Já si je pak dám do poličky. Ale každý si pečlivě označím datem. Nejsou obvykle nijak velké, střípky,“ varovala mě. Po mši asi dvě hodiny procházíme ve slunci cestu, ale nemáme štěstí. Žena mne uklidňuje, že někdy našla až na konci cesty. „Stejně není o co stát. Je to jen sklo. Něco jako roztavené pivní lahve,“ mávnu rukou. Pak potkáváme muže, přicházejícího z nedalekého pole. Rozkopaného kopáči vltavínů. Díra vedle díry. „Máte něco?“ ptám se.

„Za dopoledne nic. Takový šušně,“ svěřuje se. Je menší, svalnatý, ale vyhublý. Připomíná Sylvestra Stallone jako opáleného bezdomovce. Chybí mu přední zuby. Je strhaný v tváři a v rozedraném oblečení. Ukazuje mi malé kousky, které připomínají asfalt. Stačí jeden umýt minerálkou z petky. Není to asfalt. V poledním slunci zazáří zelená. Je nádherný. Typicky zelená kapka s mnoha vráskami. Je to ten nejkrásnější typ. Zbledl jsem. Jako kluk jsem po takovém kameni toužil. Smířil jsem se s tím, že ho uvidím jen v muzeu. Je to ten správný odstín, který dobře znám od dětství. Odstín, který vyvolává horečku. Odstín, který kopáčům přináší smrt. A Číňanům erekci. „Tento může být váš. Máte nějaké peníze?“ zeptal se.

„Já si najdu sama, to by nebyl ten zážitek,“ říká žena. „Kolik toho vykopete?“ ptá se kopáče.

„Tak za dopoledne je to za pás stovek. Ale dá se tím dobře uživit,“ říká kopáč. „Teď to jednoho zasypalo. Chlap z vesnice. Kopal tady na poli za cestou. Taková chudá rodina. Měli jámu hlubokou tak šest metrů. Otec mu dělal zálohu, kdyby něco. A dobrý. Už kopali chodbu do strany. Starej někam šel. Na chvilku. A pak to mladýho zasypalo. Ono to ani není hlasitý, když se to stane. Odloupne se strop. Bu. Udělá to takové bu a udusí tě to. Mám z toho taky strach. Ale když kopeš ve vrstvě a prší na tebe vltavíny, tak na to nemyslíš. Otec u toho nebyl. Když se vrátil, bylo pozdě. Přijeli hasiči, sanity, policajti. Ale bylo už pozdě. Byl to chlap z naší vesnice. Bydlel kousek od Bídy. My se tady na poli jistíme. Nikdo nekope sám, aby se tohle nestalo. Chodí sem tři party. Jedna parta je gang kriminálníků. Ti jsou drsní. Všichni se jich bojí. Kromě toho sem chodí kopat feťáci. A pak taky my. Někteří z nás to mají na to, že je to živí. Ale většina to kope pro zábavu. Jak s tím začneš, tak už nemůžeš přestat. Ale byli tady i borci, co sem přijeli, pokopali nám naše dílo a zase odjeli. Tak dostali na budku a nechali toho. “

„Škoda že už to nejde legálně,“ povzdychla si žena na dovolené. „Mohla jsem legálně kopat chalcedony a acháty u Kozákova. U Červenice jsem v jeskyni našla opál. Prý se tam už nedalo nic najít.“ Legálně? Co je tohle jiného než Klondike, pomyslím si. Romantika. Skutečný návrat Divokého Západu do dříve chudých vesnic. Ty teď skupují měšťáci na chalupy. Reálný návrat historie s domorodci, nájezdníky, lynčováním a šerify. A pološílenými zlatokopy, kteří sem přijeli zemřít s vidinou zlaté hroudy. Syrová nádhera starých divokých dob s pěstmi a prospektory. „Určitě bych tu něco našla.“ podívala se mlsně na rozkopané pole kus od nás.

„No dřív se dalo za nějaké peníze jít tady vedle do lomu a tam si člověk v jejich odpadu něco vybral,“ přikývl kopáč. „Už to ale zakázali. Oni tam prý těží písek. Ts. Samozřejmě, že tam těží vltavíny. Ale při průmyslové těžbě se toho hodně poničí. A určitě vždycky část zmizí.“

„Jo. Dělají tady všechno, aby se tady nedalo nic najít. Do té cesty z pískovny, vidím, navezli střepy a štěrk odjinud. Jezdí sem policajti?“ zjišťovala žena.

„Každý druhý den,“ zasmál se kopáč. „Teď tu ale týden nebyli. Jsme z toho nervózní.“

Žena pokračovala v hledání na cestě plné podezřele tmavých kamínků. Ať jsem zvedl jakýkoliv, žádný nebyl drahokam. Ona po hodině konečně na cestě našla první vltavín. Malý úlomek. Takovou zelenou kapří šupinu. Pak nějaké střepy z pivních láhví. Hodiny v prachu s očima upnutýma do písku jí vynesly přece jen další vltavín. A hned pak další. Větší. A pak další tři najednou. Kdo by nechtěl něco takového zažít? Plnit si kapsy drahokamy. Zadarmo. Takhle snadno zbohatnout. Nechcete si nasbírat zelené diamanty? Leží na silnici a koly je drtí náklaďáky. Našel jsem pár hezkých záhněd a hodil je zpátky na cestu. Kamínky. Mě stačilo moje nic. Ona chtěla najít další. Dařilo se jí. Hrábla do vrstvy prachu. Náhodně. Vytáhla tři pěkné vltavíny.

„Já si to rozkopaný pole vyfotím,“ řekl jsem jí. Nezdá se obdělávané. Je plné plevele a děr. Připomnělo mi Severočeskou hnědouhelnou pánev při povrchové těžbě. Jen v menším. Ona mezitím šla k místu, kde zemědělci zaházeli na poli starou jámu. Zvedla kámen. Byl to pěticentimetrový vltavín. „To je tím, že jsi tak silně věřící,“ říkám. „Matouš, 7:7. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete.“

„To nemá spojitost,“ odmítla.

„A dalas větší úplatek,“ obvinil jsem ji. Vzpomněl jsem si, že při mši dala kostelníkovi do košíku stovku. Já o půlku méně. A nevěřím na modlitby. „Včera jsem tudy šel a prohledával jsem to. A nic.“ Zvedl jsem pokusně kámen vedle. „Mám vltavín!“ zajásal jsem s kamenem v ruce.

„Ukaž? To není vltavín,“ uklidnila mě. Podíval jsem se. Opravdu. To jen paprsky slunce a zelená slída z kamene zmátly moje oči. Nějaký fylit. Možná už všude vidím to zelené sklo. Magický kraj. Pozorujeme muže u nedalekého pole kukuřice. Trochu se lekl. Zamávali jsme mu. Tak odpověděl a zmizel v jámě. Je u pole kukuřice. V poli je spousta dalších děr. Vůbec netuším čím bude majitel sklízet úrodu, aby se někde nepropadl.

„To není moje jáma,“ řekl muž, když jsme přišli blíž.

„Nejradši bych si taky někde taky vykopala nějakou jámu, abych našla velký vltavín. Všude v okolí, v křoví, v lesích, v polích, všude jsou jámy. Místní jsou naštvaní. A já se nedivím,“ řekla se sebezapřením. Při jejím štěstí by při kopání narazila na devítikilometrovou vltavínovou jeskyni. Odešli jsme dál. „To jsou ti chlapi. Ti, co jsme je potkali,“ ukázala na traktor s pískem a zvedla se z lavičky. Vidí plný vlek nepřebraného písku z vedlejšího lomu. Určitě je plný nádherných vltavínů.

„Našli jste?“ ptá se traktorista, který nás viděl na cestě hledat kameny. Žena mu ukázala hrst zelených úlomků, které našla na cestě.

„Však vy jich určitě z pískem zlomu taky vezete hromadu,“ sjely jí oči na korbu.

„Nic jí neříkejte, ona vám je všechny vysbírá,“ varuju pracovníka. „Nic jí neříkejte.“

„My si s chlapama ten písek probereme sami, až ho budeme dávat na hřiště tady ve vesnici,“ řekl ženě s obavou. „Ale můžete to po nás pak projít.“

„Chceš si zkontrolovat to hřiště?“ ptám se ženy.

„Né. Tam nic velkého nebude,“ řekla po zaváhání. Hleděla na kopec. „Všichni tady hledají vltavíny. Podívej se na ty nové domky. Určitě si je tam postavili, aby tam mohli tajně kopat,“ ukázala na domky na planině.

„Jako děcko jsem to zažil. Na Stránské skále jsme našli velké krystaly dolomitu. Byly jako med. Nádherné. Trávili jsme tam celé dny. Zlatá horečka,“ řekl jsem. „A pak jsme v lomu jinde kutali dvojlomný kalcit. Donesl jsem kameny domů a připadaly mi krásné. Zářily ve slunci. Pak jsem je vyhodil. Doma vypadaly jako kousky plastu.“

„Tohle jsou drahokamy,“ řekla. „Jsou opravdové. Musím najít něco většího.“ Přes čtyři hodiny hledala na cestě rozježděné střepy ze stejného písku jako byl ten na korbě za traktorem. „Oni to v pískovně třídí přes síto. Pokud půjdeš se mnou, půjdeme přímo na pole. Za kopáčama. V tom co vykopali, nějaké šutry najdu,“ řekla mi s jistotou. „Je to risk, že na nás… Hmmm. Nebudou laskaví. Půjdeš se mnou? Sama tam nejdu.“

Procházeli jsme lesem jako blecha ementálem. Žádné zvíře jsme neviděli, ale těžko říct, jestli v tomto místě, kde povrch sestává z kráterů, nějaký větší savec může přežít. Kromě člověka.

„V noci bych tudy nechtěl jít,“ řekl jsem nad dírou, v které byly zbytky srny. Prý do jam občas zapadne i dobytek. Podkopané stromy okolo se začínají propadat a naklánějí se. Z ementálesa jsme vyšli rovnou do měsíční krajiny. Zatímco jinde kopáči vyhazují z jam rezavou písčitou hlušinu, tady to byl modravě šedivý slín z větší hloubky. Vypadá to tu jako na jiné planetě.

„Možná se budou bát, že jsme od Policie. Můžou zaútočit,“ řekla. „Budou mít strach, že Policii zavoláme.“

„Policajty? Ti by byli určitě překvapení, že sem někdo chodí hledat kameny,“ zabručel jsem ironicky.

„Já nic nemám, teď jsem začal kopat novou díru. Mám jen pár kousků z cesty,“ ukázal střípky jeden kopáč. „Ale Saša nějaké našel. Sašo, ukaž jim nějaké kameny,“ zařval.

„Jak to poznáte, že jste vykopal vltavín?“ ptá se žena z chalupy.

„To se nedá přehlédnout. V jámě jsou to černé kameny. Když kopete, je to jako když padají černé slzy,“ řekl Saša. „Jako mandle z bábovky. Hrozinky. Jako zelený pláč.“

„Je to dost nebezpečná práce. Riskujete život. Pro pár kamenů?“ zeptal jsem se s údivem.

„Té oblasti tady se říká Zelené moře,“ zasmála se žena za mými zády. Smrtelné riziko neplatí jen pro ty pod zemí. Nedávno tady při jízdě na koních zapadl do jámy na vltavíny kůň s jezdcem. Oba nakonec vyprostili. Kůň byl ale probodaný dřevěnými plaňkami.

„Jde vám o život. Tohle se může zřítit,“ dívám se do jámy.

„To se běžně děje,“ přikývl muž na okraji jámy. „Něco vám ukážu,“ řekl a otevřel mobil. Podal mi ho a na fotografiích bylo vidět polozasypaného muže v temné prostoře. To je štola. Hodně velká. Chodba mezi těmi dírami. „To bylo pod zemí. Sám by se z toho nedostal. Byli jsme tam tři a tahali ho ven. Já jsem držel zády stěnu, která se nejvíc sesypávala. Jinak bychom tam skončili všichni. On tam byl zasypanej po prsa. Trochu víc a ten tlak by ho udusil. Nebyl by první. Vsadím se, že tady má hrob už pár lidí, o kterých nikdo neví. Pořád se to na nás sesypávalo. Mohlo nás to tam ale pohřbít všechny. Matouš, ten zasypaný, nechtěl, aby jsme ho vytáhli z jámy. Že mu tam zůstala holínka. Že bez ní nejde nikam. Poslední dobou, je to tu čím dál horší. Nedá se kopat. Díry se nám teď plní vodou. Kromě toho, že místní po nás střílí nebo jich sem přitáhne celá banda vesničanů a chtějí se rvát, je to další problém navíc. Policajti na nás štvou psy. Je lidský nás lovit jako zvířata? Copak nejsme lidi?“

„Stát by měl vyjednat parcely s vlastníky pro claimy kopáčů a určit podmínky těžby. Kontrolovat. Aby těžba pro vás byla bezpečná a vlastníci neměli jen rozkopané pole. Tohle je o život,“ říkám a rozhlížím se po poli s hromadami vykopané spodiny, poli rozbitém stovkou děr a propojených hroutícími se tunely. Tady se dlouho nic dát pěstovat nepůjde. Díry jsou naplněné odpadky a petkami. Ohavné místo. Celé velké mrtvé pole děr a odpadků. „Musí se tady nastavit pravidla.“

„To stát neudělá, má spoustu peněz z pokut,“ namítl Saša. „Pořád sem chodí vybírat policajti.“

„Měl by víc peněz. Z licencí,“ vysvětluji.

„Tohle stát neudělá. To by se potom dalo vztáhnout na další nelegální těžby jiných věcí. Nebudu o tom raději mluvit,“ řekl. „Tohle ale nikdo nechce. My tady máme zelenou horečku. Lidé sem chodí, protože nemůžou přestat kopat. Nemůžou přestat. Ta naděje, že něco najdete, to je ta horečka. Naděje je nejhorší. A opravdu. Vždycky najdu. Jsem jak opilý, když něco najdu,“ zadíval se na stěnu jámy hladově. „Představ si, že kopeš a najdeš. A další. A další. Dohání tě to k šílenství.“

„Mě naučila hledat vltavíny moje matka,“ řekl další kopáč. „Pamatuju si, když jsme našel svůj první. Dostal jsem zelenou horečku. Měl dvě sta gramů. Byl to zázrak. Byl nádherný.“

„Někteří lidé sem jezdí hledat z vesnic. Na víkend. Nebo nezaměstnaní. Jiní hledači sem jezdí z okolních měst, když na podzim po orbě zaprší. A jen chodí po poli. Jsou tady ale takoví, co tady přespávají a kopou každý den. Jsou to třeba lidé, co kopou jámy, protože je baví hledat. Kopeme jámy a z těch jam chodby. My víme, že kopeme na cizím pozemku.“ Hledají a nacházejí. Živí je to. Vydělají si víc než v práci. Ale může je to zabít. Zatímco Saša povídal, moje známá prohrabávala písek, který kopáč vyhazoval z vedlejší jámy.

„Myslíte, že tady můžu něco najít?“ zeptala se kopáče v jámě.

„Ne, u mě nic nenajdete,“ odmítl. „Já bych tady každý vltavín viděl. Je to černý kámen.“

Přikývla a prohrabávala dál zem, kterou vyhazoval z jámy. Nevypadal nadšeně. Neprotestoval. Ale zem začal házet jinam.

„Tohle policajtům neříkejte, že jste něco prohrabávali, když vás zastaví. Jestli něco máte, tak řekněte, že jste to našli na cestě. Na poli. Na povrchu,“ poradil. Bylo to od něj gesto kolegiality.

„Martin něco našel,“ přišel k nám muž, který pobíhal mezi jámami a ukázal na dalšího, kterého jsme předtím potkali v lese. Vypadá jako vůdce gangu rváčů. S jeho příchodem se atmosféra změnila. Ostatní se mu snažili imponovat. Jeho pohled připomínal kočku, která čeká, až jí myš napochoduje na jazyk. Moc nemluvil.

„Tak půjdeme?“ říká najednou žena z chalupy. Přikývl jsem. Rozhovor byl u konce.

„Minulý týden Andrej někde vykopal takhle velkej vltavín. Takovou činku, “ rozpovídal se ještě muž, který vypadal jako hospodský bijec. „Váhově na půl milionu. Jednou za život každý narazí na takový kousek. Velký kámen. Už nikdy by nemusel kopat v díře. Ale stejně by šel zase kopat. Všichni tady mají zelenou horečku. Ale on neměl moc štěstí. Překopl svůj velký kámen. Dostal za něj od kupce jen dvacet tisíc. Škoda. Byl by za vodou.“ Odešli jsme se sběratelkou z chalupy do lesa. Míjeli jsme stan kopáčů, připomínající přístřešek z paleolitu ověšený sušícím se oblečením. Dům lidí, kteří mají na dosah bohatství této země. „Něco ti ukážu,“ zářily oči mé známé jako hvězdy.

„Podívej! Vyhrábla jsem to z jejich hromady, když jsi s nimi mluvil. Nevěděla jsem to jistě a tak jsem ho chvilku tajně utírala v kapse. A podívej, vltavíneček,“ pochlubila se zeleným kamínkem. „Dá se tam najít. Nechtěla jsem to před nimi vytahovat. Mohli by mě zmlátit a vzít mi to,“ řekla mi u tábora kopáčů v křoví páchnoucím fekáliemi. „Podívej, podívej,“ ukázala s horečnatou radostí malý kámen.

„Dáš si ho do sbírky a nalepíš na něj datum,“ usmál jsem se.

„Ano! Určitě bych jich tam našla spoustu. Musí jich tam být všude hromady,“ zatoužila se na chvilku vrátit zpět. „Měla bych ti nějaký z kamenů, co jsem našla na cestě, dát. Za to, že jsi tam se mnou šel. Ale ty větší ti nedám,“ řekla odmítavě. „To po mě nemůžeš chtít.“ Podívala se mne mne trochu se strachem. Co řeknu? Zelenou horečku má už dávno. Pokud je najít vltavín štěstí, má dnes několikanásobně šťastný den. Loni prý nenašla žádný. Pro zelené sklo se nebojí riskovat. Nevidí nic špatného na tom, zmarnit letní dny hledáním pitomých kamínků. Nechtěl jsem po ní nic. V Číně jsou prý lidé, kteří vltavíny rozemelou a jedí. Kvůli erekci. U nás v dnešní době erekci nikdo nepotřebuje, pomyslel jsem si. Lidé nechtějí přijít o to nejcennější, přirozenou mravní čistotu. Ale chalupářka se na Klondike určitě na jaře vrátí. Jako každý, kdo má horečku. Vyprávěl jsem dceři o utrpení těch závisláků, o chudobě kraje. O smrtelném nebezpečí. O nutnosti nastavit a respektovat pravidla. O kráse okolí. Zajímalo mě, co dcerka řekne. Je nová generace, je to její planeta.

„Podívej se na ten zdevastovaný les,“ odpověděla. „Na zničená pole. Všude jsou jámy. Když si budeš chtít odskočit do křoví, můžeš si zlomit vaz. A nebudeš první. Vždyť tahle díra je přímo u cesty. Nechávají po sobě závěje odpadků. Doslova dělají z planety skládku. Že je to může zasypat? Mě jich není líto, jsou to zločinci. Něco podobného se děje v Johannesburgu. Propadají se tam domy, továrny kvůli ilegální těžbě. Všude jsou díry. Horníci tam se zbraněmi vyhrožují lidem. Takže ode mne nečekej empatii pro někoho takového,“ řekla mi dcera. „Udělali by cokoliv, aby našli svůj velký kámen. A pak větší. Budou dřít každý den, aby vykopali nějaký kousek. Tolik úsilí. Rozkopou klidně Pražský hrad. Chtějí víc. Větší kámen. Že to dělají i místní? Tohle dělat, je špatné.“

„Ty máš větší poklad,“ podíval jsem se na vnuka.

Doslov:

Jména osob, názvy míst a popisované konverzace jsou zcela smyšlené a nemají podobnost s čímkoliv existujícím. Text je poetickou alegorií k posedlosti úspěchem kapitánů světového průmyslu a související bezohledností. Obtížně si pamatuji podobu osob se kterými se setkávám, takže podoba těch smyšlených je na vás.