Článek
Financování veřejnoprávní televize se řeší neustále dokola a dokola. Místo stávajícího systému koncesionářských poplatků se Česká republika přibližuje placení přímo ze státního rozpočtu. I když se na první pohled může někomu zdát, že poplatky dávají médiím nezávislost, při bližším pohledu lze vidět, že financování ze státního rozpočtu má řadu zásadních výhod.
Především by skončila nesmyslná byrokracie, kdy se na složenkách vyberou miliardy, ale další velké miliony z toho „vyletí oknem“. Je totiž třeba v ČT a ČRo provozovat obrovské databáze poplatníků, posílat výzvy o nezaplacení, vymáhat nedoplatky a řešit soudní spory. Na tom vydělají leda tak advokáti.
Pokud však jdou peníze automaticky přímo ze státního rozpočtu, náklady na výběr peněz klesají k nule. Ušetřené peníze lze jistě použít na lepší věci než na poštovné a administrativu - mohou například jít na tvorbu pořadů, třeba na novou pohádku na Vánoce.
Dnes probíhají absurdní debaty o tom, jestli má poplatek platit každý, kdo vlastní tablet, smartphone nebo počítač. V roce 2026 už téměř nikdo nerozlišuje mezi obrazovkou počítače a televizoru. Proto vybírat poplatek za displej je zastaralý koncept, který se tak hodí maximálně do 20. století. Financování ze státního rozpočtu tento problém úplně smaže, tj. platí všichni jako součást veřejných služeb.
Koncesionářský poplatek je „daň z hlavy“. Pro chudší matku samoživitelku a pro bohatého manažera bude mít poplatek zcela rozdílný dopad na rozpočet.
Že by televize přišla o nezávislost? Příklady ze Skandinávie to zcela popírají. Vše se dá ošetřit legislativně, stejně jako ve Finsku, nebo kdekoli jinde, kde se TV platí z daní nebo z rozpočtu.
Absurditu celého sporu o poplatky podtrhuje i vystupování známějších osobností z řad herců/režisérů nebo aktivistů. Ti při jakékoli zmínce o změně systému financování začnou bít na poplach a hlasitě křičet o „ohrožení demokracie“ a „konci nezávislých médií“. Paradoxně – mnozí z nich pracovali pro ČT za komunistů, která byla financována z POPLATKŮ. A že by byla nezávislá?? Namísto konstruktivního hledání moderního modelu financování se tito lidé uchylují k samotnému výběru peněz, tj. „složenka vs. státní rozpočet“.
ZÁVĚR
Doba se posunula, a trvat na tom, že lidé budou posílat měsíční poplatek za to, že mají doma nějaký spotřebič s obrazovkou, je přežitek z minulého století. Přechod na financování ze státního rozpočtu (s pevným zákonným garančním mechanismem) by přinesl méně byrokracie administrativy a papírování, spravedlivější rozdělení finanční zátěže a hlavně konec nekonečných dohadů koho ještě zkontrolovat, pokutovat, nebo komu něco odpustit.
