Článek
Třídní srazy jsem začal organizovat už po vojně. Bavilo mě shánět kontakty, objednávat salonek a sledovat, jak se z dospělých lidí po druhém pivu zase stávají kluci a holky ze základky. Ve třídě jsem býval ten, který dokázal rozesmát ostatní. Učitelé mi psali poznámky za vyrušování, ale spolužáci mě měli rádi a já na školu vzpomínal jako na dobu, kdy jsme drželi při sobě. Letos mělo uplynout čtyřicet let od deváté třídy. Rozhodl jsem se, že tentokrát se sejdeme všichni, které se mi podaří najít. Včetně Pavla, jehož odmítnutí jsem pokaždé odbyl poznámkou, že byl vždycky trochu samotář.
Adresu jsem měl od spolužačky Evy, která bydlela o dvě ulice dál. Pavel mi na pozvánku stručně odpověděl, že nepřijde, a tak jsem mu zavolal, jestli bych se alespoň mohl stavit. Souhlasil. Vzal jsem s sebou zvětšenou třídní fotografii, kterou jsem nechal udělat do salonku. Představoval jsem si, že budeme hledat zapomenutá jména a smát se účesu naší třídní. Pavel mě přijal v kuchyni, postavil na stůl dva hrnky a fotografii si prohlédl. U několika tváří se zastavil, ale neusmál se. Když jsem začal vyprávět, jaká jsme byli dobrá parta, položil snímek zpátky přede mě.
Zeptal se, jestli si pamatuju šatnu u tělocvičny. Vybavil jsem si zelené lavičky a drátěné koše na oblečení. Potom připomněl, jak mu kluci schovávali kalhoty. Jednou je nacpali za skříň a on je hledal ještě ve chvíli, kdy ostatní odcházeli na oběd. Začal jsem říkat, že tehdy jsme si dělali naschvály všichni. Pavel mě nechal domluvit a pak se zeptal, komu jsme kromě něj brali věci skoro každý týden. Na nikoho jsem si nevzpomněl. Místo toho se mi vybavilo, jak jsem stál u dveří a hlásil, jestli nejde tělocvikář. Celé roky jsem si pamatoval hlavně Pavlův vztek, který nám tehdy připadal směšný. Vlastní hlídání dveří jsem z toho vyprávění vypouštěl.
Snažil jsem se zachránit alespoň něco. Řekl jsem, že já mu přece oblečení nebral. Znělo to uboze už ve chvíli, kdy jsem to vyslovoval. Pavel si přitáhl hrnek a připomněl, že právě můj smích býval slyšet nejvíc. Nezvyšoval hlas. Vyprávěl, jak si před tělocvikem zavazoval tkaničky pomaleji, aby šel do šatny poslední, a jak jednou předstíral bolest břicha. Jeho nepřítomnost jsem si vůbec nepamatoval. Seděli jsme u stejného stolu a mluvili o stejných letech, jenže moje hezké vzpomínky se vedle jeho zkušenosti nedaly zopakovat beze studu. Nakonec jsem se omluvil. Přikývl. Čekal jsem ještě něco, co by mi ulevilo, ale neměl jsem právo to po něm chtít.
Na sraz pořád jít nechtěl. Nabídl jsem, že tam všechno řeknu a kluci se mu určitě omluví také. O to nestál. Nechtěl, abych jeho vyprávění přednášel ostatním nebo od nich sháněl omluvy. Při odchodu mě požádal o jedinou věc: „Neříkej jim zase, že jsem pracovně pryč.“ Tak jsem totiž jeho nepřítomnost vysvětlil posledně. Připadalo mi to ohleduplnější než přiznat, že nás nechce vidět. Slíbil jsem, že tentokrát lhát nebudu. Fotografii mi vrátil srolovanou, přidržel mi dveře a rozloučili jsme se bez domlouvání další návštěvy.
V salonku se nás sešlo osmnáct. Fotografii jsem opřel o stěnu vedle věšáku a chvíli jen nosil židle. Když se Mirek zeptal na Pavla, řekl jsem, že nás nechce vidět kvůli tomu, jak jsme se k němu chovali. Přiznal jsem, že jsem tehdy pomáhal i já. Podrobnosti z návštěvy jsem si nechal pro sebe. Někdo namítl, že děti bývají pitomé. Mirek začal vzpomínat na trenýrky zavěšené na klice, ale zarazil jsem ho, že mně už to k smíchu není. Chvíli bylo ticho, potom číšnice přinesla polévku. Eva se mě později stranou zeptala, jak se Pavel má. Ostatní se vrátili k učitelům, prvním láskám a výletu do Prahy. Večer se nerozpadl. Lidé se smáli, ukazovali si vnoučata a při odchodu mi děkovali za organizaci. Nejvíc mě zasáhlo, jak snadno všechno pokračovalo dál.
Od srazu už uplynul měsíc. Pavel ode mě nedostal fotografii ani žádost, aby mě ujistil, že jsme si to vyříkali. Jeho nepřítomnost jsem tentokrát vysvětlil pravdivě, ale tím jsem mu dětství neopravil. Na školu pořád mám i hezké vzpomínky. Jen už nedokážu říct, že jsme je měli všichni stejné. Když si vybavím šatnu, vidím teď hlavně sebe u dveří. Nebyl jsem tam náhodou. Hlídal jsem, abychom mohli pokračovat.
