Článek
Jana si modrých šatů všimla první. Se sestrou se vracely z oběda a ve výloze malého obchodu právě měnili zboží. Šaty měly krátké rukávy, drobný světlý vzor a pásek ze stejné látky. Zdeňka se zastavila vedle ní a poznamenala, že konečně někdo prodává něco, co není ani ke kotníkům, ani příliš krátké.
Dovnitř nešly. Zdeňka spěchala na autobus a Jana měla doma objednaného opraváře. Ještě večer si ale na výlohu vzpomněla. Sestřiny narozeniny se blížily a ona dosud neměla dárek. Nechtěla zase kupovat krém nebo poukaz, který Zdeňka založí do zásuvky.
O dva dny později se do obchodu vrátila. Prodavačka jí ukázala dvě velikosti a Jana si menší zkusila, aby posoudila střih. Se sestrou měly podobnou postavu, jen Zdeňka potřebovala trochu víc místa přes prsa. Šaty Janě dobře seděly. Otočila se před zrcadlem a poprvé ji napadlo koupit dvoje.
Domů nesla dvě tašky. Jednu schovala do skříně a druhou nechala v předsíni. V pátek, týden před oslavou, chtěla jet k sestře. Dárek jí předá dřív, aby měla čas šaty vyměnit, kdyby neseděly. Připadalo jí praktické vyřešit všechno předem.
Dárek seděl přesně
Zdeňka bydlela sama od chvíle, kdy se jí syn odstěhoval. Na narozeniny pozvala rodinu do restaurace, kde objednala salonek. Jana už nabízela, že upeče dort, ale sestra si vybrala cukrárnu. Jana tedy přivezla jen šaty a malou krabičku jahod k odpolední kávě.
„To jsou ty z výlohy?“ zeptala se Zdeňka, jakmile rozhrnula papír.
Převlékla se v ložnici a vyšla na chodbu k dlouhému zrcadlu. Látka jí volně splývala přes boky a rukávy nebyly těsné. Jana měla radost, že velikost odhadla správně. Zdeňka se usmívala a přidržovala si u krku starý stříbrný řetízek, který chtěla k šatům nosit.
„Tak aspoň nemusím řešit, co si příští sobotu obléknu,“ řekla.
Jana odpověděla, že ona už má také vybráno. Koupila si stejné, jen o číslo menší. Mohly by se na oslavě vyfotit vedle sebe. Jako sestry se prý na fotografiích stejně poznají, ale takhle by to bylo pěkné i pro maminku.
Zdeňka pustila řetízek. Chvíli hleděla do zrcadla a potom se otočila. Zeptala se, jestli Jana opravdu chce přijít ve stejných šatech. Jana přikývla. Neviděla na tom nic divného. Obě přece říkaly, že se jim líbí, a takovou příležitost nechtěla nechat v obchodě.
„Já bych ale nechtěla, abychom tam vypadaly jako dvojčata.“
Jana se zasmála, protože to znělo přísněji, než čekala. Řekla, že při jejich věkovém rozdílu si je nikdo nesplete. Zdeňka se nepřidala. Stáhla si pásek z pasu a začala ho pomalu protahovat mezi prsty. Pak prohlásila, že společnou fotografii v těch šatech nechce.
„Zase jsi to vymyslela za nás obě“
Jana odnesla prázdnou krabičku od jahod do kuchyně. Dárek se ještě před několika minutami povedl, a teď nevěděla, co má říct. Zaměstnala se skládáním balicího papíru, který se nevešel do tašky. Zdeňka za ní přišla a opřela se o kuchyňskou linku.
„Myslela jsem, že tě to potěší,“ řekla Jana. „Vždyť jsme si je vyhlédly spolu.“
„Šaty mě potěšily. To ostatní už tolik ne.“
„Tak ti je vyměním. Účtenku mám.“
„Ale mně se líbí. Já nechci jiné šaty.“
Jana si sedla ke stolu. Připadala si jako někdo, kdo přinesl nevhodný dárek a ještě se snaží dokázat, že ho obdarovaná musí chtít. Jenže Zdeňka ho chtěla. Odmítala něco jiného a Janě trvalo, než přestala znovu mluvit o barvě a velikosti.
Sestra si přes šaty přehodila svetr. Připomněla jí dovolenou v jižních Čechách, na kterou Jana před lety objednala oběma stejné větrovky. Byly levné a praktické. Když Zdeňka namítla, že chce jinou barvu, Jana jí vysvětlila, že na barvě v dešti nezáleží.
Jana si na větrovky pamatovala. Také si pamatovala, že rezervovala ubytování, našla spojení a nesla v batohu mapu. Zdeňce tehdy nic z toho nevadilo. Řekla to nahlas a sestra přikývla. Za zařizování byla vděčná. Neznamenalo to však, že chtěla mít všechno stejné nebo pokaždé přijmout to, co Jana vybrala.
„Zase jsi to vymyslela za nás obě,“ dodala. „A když řeknu, že nechci, řešíme, proč se mi nelíbí hezký dárek.“
Jana sevřela ucha prázdné tašky. Nejraději by řekla, že už tedy nikdy nic kupovat nebude. Ta věta ji napadla tak rychle, až ji zarazila. Zdeňka po ní nechtěla přestat vybírat dárky. A ani jednou neřekla, že má Jana svoje šaty vrátit.
„Vadilo by ti, kdybych je měla jindy?“ zeptala se nakonec.
Zdeňka zavrtěla hlavou. Jen chtěla mít narozeniny bez domlouvání stejného oblečení a bez fotografie, ke které se už předem počítá její souhlas. Jana odpověděla, že to s fotografií nemyslela tak vážně. Sotva to vyslovila, uvědomila si, že by ji odmítnutí na oslavě přece jen zamrzelo.
Kávu dopily u jiného tématu. Zdeňka vyprávěla o novém kolegovi, Jana se zeptala na syna. Před odchodem sestra za šaty znovu poděkovala. Jana řekla, že jí sluší. Tentokrát to zaznělo trochu strojeně, přesto to byla pravda.
V sobotu přišla v kalhotách
Doma Jana pověsila svoje šaty na vnější stranu skříně. Vedle nich si připravila tmavé kalhoty a světlou halenku. Napadlo ji, jestli teď sestra nepovažuje jejich společné výlety a nákupy za další věc, kterou jí celá léta vnucovala. Kvůli jedněm šatům začala pochybovat i o odpoledních, na která ráda vzpomínala.
Ve čtvrtek Zdeňce zavolala. Chtěla si ověřit čas oslavy a potom se zeptala i na to ostatní. Sestra ji nechala domluvit. Společné nákupy prý má ráda a do jižních Čech by s ní jela znovu. Jen si chce některé věci rozhodnout sama, i když Jana zná rychlejší nebo výhodnější řešení.
„Dobře,“ odpověděla Jana. „V sobotu přijdu v kalhotách. Ty šaty si nechám.“
Když dorazila do restaurace, Zdeňka už vítala hosty u dveří. Modré šaty měla přepásané úzkým černým páskem a na krku stříbrný řetízek. Jana si všimla, že díky jinému pásku vypadají méně slavnostně, ale sestře to tak slušelo. Podala jí kytici, objaly se a šly ke stolu.
Během oběda se matka zeptala, odkud Zdeňka šaty má. Sestra řekla, že je dostala od Jany. Potom dodala, že Jana má stejné. Matka se podivila, proč si je také nevzala. Jana na okamžik pohlédla přes stůl. Zdeňka právě odkládala příbor a čekala, co odpoví.
„Dneska jsem měla chuť na tyhle kalhoty,“ řekla Jana.
Nebyla to úplná pravda. Kalhoty byly pohodlné, ale ráno si je oblékala s pocitem, že ustupuje v něčem malicherném. Teď však neměla potřebu vyprávět před rodinou jejich páteční rozhovor. Když se po dortu fotografovali, stála vedle sestry a nepřipadala si na společném snímku o nic méně viditelná.
Svoje šaty začala nosit do práce. Zpočátku si pokaždé vzpomněla na návštěvu u Zdeňky, později už hlavně oceňovala, že se dají vyprat a nemusí se složitě žehlit.
Koncem léta se se sestrou domluvily na kávě u nádraží. Jana dorazila první a položila si kabelku na vedlejší židli. Když se Zdeňka objevila ve dveřích v modrých šatech, Jana vstala. Sestra se zastavila, prohlédla si ji od ramen k lemu a obě se rozesmály.
„Já se převlékat nejdu,“ řekla Zdeňka, když si sedala.
„Já taky ne. Mám to domů dál.“
Objednaly si kávu. Zdeňka měla černý pásek a Jana ten původní látkový. U vedlejšího stolu si jich krátce všimla žena s malou dcerou, potom se vrátila k jídelnímu lístku. Zdeňka začala vyprávět, jak si ráno málem sedla v autobuse do rozlitého džusu. Jana se znovu rozesmála, tentokrát už kvůli tomu autobusu.
