Článek
S Denisou jsme pracovaly ve stejné kanceláři čtvrtým rokem. Vyřizovala objednávky, já faktury a reklamace. U stolů s námi seděli ještě dva kolegové, ale právě s ní jsem si nejčastěji povídala. Věděla, co studuje moje dcera, já zase znala jménem jejího psa, přestože jsem ho do té doby viděla jen na fotkách.
Bert byl velký černý kříženec. Na některých snímcích měl hlavu položenou Denise na kolenou a vypadal skoro stejně velký jako ona. Fotky jsem jí chválila. Přes displej mi psi nevadili.
Z větších psů jsem měla strach. Nebyla za tím žádná dramatická příhoda, kterou bych mohla vytáhnout jako dostatečný důvod. Neuměla jsem poznat, jestli ke mně pes přichází přátelsky, a ztuhla jsem i ve chvíli, kdy majitel ujišťoval, že si mě chce jen očichat. Venku jsem je obcházela. Dosud nebylo potřeba řešit to v práci.
Denisa se zeptala ve středu po obědě. Její matka si poranila kotník a nemohla další den přijet Berta vyvenčit. Pes po přestěhování špatně snášel samotu a ona ho nechtěla nechat doma celý den. Vedoucí jí dovolil přivést ho, pokud s tím budeme všichni souhlasit.
Petr hned řekl, že mu to nevadí. Martina se těšila, že si ho pohladí. Já zrovna zavírala krabičku od oběda a měla jsem pocit, že po jejich nadšení už zbývá jen vhodně přikývnout.
Zeptala jsem se, jestli bude u jejího stolu. Denisa mě ujistila, že přinese pelíšek a ani o něm nebudeme vědět. Řekla jsem tedy, že na jeden den to určitě půjde.
To omezení jsem vyslovila. Strach ne.
Ve čtvrtek Bert skutečně většinu dopoledne spal. Pelíšek měl vedle Denisiny židle, částečně pod stolem. Když jsem šla kolem, zvedl hlavu. Přitiskla jsem si složku k tělu a prošla tak blízko protější skříně, že jsem o úchytku zachytila rukávem.
Denisa se zasmála a řekla, že si mě jen prohlíží. Já se zasmála také. Nechtěla jsem hned první hodinu pokazit něco, co ostatním dělalo radost. Martina mu přinesla vodu a Petr se s ním o přestávce prošel kolem budovy.
Odpoledne už jsem věděla, jak dlouho vydržím bez dalšího čaje.
Při odchodu mi Denisa poděkovala. Odpověděla jsem, že není zač. Myslela jsem tím, že jsme zvládly čtvrtek.
V pondělí ráno ležel Bert pod stolem znovu. Denisa mi vysvětlila, že máma ještě nemůže pořádně chodit. Vedoucímu napsala, že minule všechno proběhlo bez problémů. Další zprávu nám už neposílala, když jsme přece viděli, jak je hodný.
Neřekla jsem nic. Pověsila jsem si kabát a otevřela počítač. Ještě jsem mohla obyčejně říct, že to pro mě tak bezproblémové nebylo. Místo toho jsem začala přemýšlet, jak se dostanu ke skříni se starými doklady.
Bert tam zrovna spal.
Během dalších dvou týdnů přišel šestkrát. Někdy ležel pod stolem, jindy v uličce, protože tam podle Denisy táhlo příjemně od dveří. Když jsem potřebovala projít, zavolala ho k sobě. Jenže pokaždé jsem musela nejdřív upozornit celou kancelář, že bych ráda odešla od svého stolu.
Jednou vstal dřív, než jsem to stihla říct, a přiblížil se mi čumákem k ruce. Ucukla jsem tak prudce, že jsem upustila lžičku. Denisa ho chytila za obojek a vysvětlila mi, že cítil jogurt. Pak se podívala na lžičku pod mou židlí a zeptala se, jestli jsem se opravdu tak lekla.
Poprosila jsem ji, aby ho nenechávala chodit ke mně. Slíbila to a další den posunula pelíšek víc pod stůl. Když jsem pak vstávala, sledovala jsem už i mezeru mezi jejími botami.
Přestala jsem obědvat v kuchyňce. Cesta vedla kolem Denisy a já nechtěla s krabičkou v ruce zjišťovat, jestli Bert zůstane ležet. Nosila jsem si pečivo a jedla u počítače. Kolegům jsem říkala, že potřebuju dokončit dobropisy. Čaje jsem si ráno uvařila rovnou víc.
Denisa mi jednou pochválila termosku. Zeptala se, kde jsem ji koupila.
Málem jsem jí řekla, proč ji teď nosím. Místo toho jsem jí poslala odkaz.
V úterý před koncem měsíce měla jít na delší poradu s obchodním oddělením. Deset minut před začátkem položila na kraj mého stolu vodítko a požádala mě, ať na Berta dohlédnu. Petr byl u zákazníka, Martina měla volno. Prý půjde nejvýš o hodinu.
Na vodítko jsem nesáhla. Řekla jsem jí, že ho hlídat nebudu.
Nejdřív myslela, že mám hodně práce. Ujišťovala mě, že nemusím nikam chodit, jen mu případně otevřu, kdyby chtěl za ní. Odpověděla jsem, že se ho bojím a nechci s ním zůstat sama. Tentokrát jsem to řekla bez úsměvu.
Denisa se podívala na Berta, který ležel na boku a spal. Pak na mě. Připomněla mi, že tu nikdy nic neudělal. To jsem jí potvrdila. Jen jsem dodala, že ani já tu poslední dobou nedělám všechno jako dřív. Třeba si nechodím ohřívat oběd.
„Tak proč jsi mi to neřekla?“ zeptala se.
Přiznala jsem, že jsem se styděla. Zároveň jsem jí připomněla, že se původně ptala na jediný den. Měla jsem promluvit dřív, ale ani ona se mě při dalších příchodech nezeptala.
Na poradu odešla později a vzala Berta s sebou. Vodítko sebrala ze stolu tak rychle, až po něm sklouzla moje propiska. Zvedla jsem ji a poprvé za několik dní šla do kuchyňky uvařit vodu. Žádné vítězství jsem necítila. Bylo mi trapně a věděla jsem, že nás ještě čeká rozhovor.
Vedoucí si mě zavolal odpoledne. Řekl mi, že za ním Denisa po poradě přišla: odmítla jsem dohlédnout na psa a ona teď neví, jak to má při dalších jednáních dělat. O mém strachu dosud nevěděl. Zeptal se, jestli by mi pomohlo přesunout se do menší kanceláře za zasedačkou. Jeden stůl tam byl volný.
Šla jsem se na něj podívat. Místnost sloužila hlavně jako záloha pro návštěvy z poboček. Dalo se tam pracovat, bylo tam okno i telefon. Jen bych seděla sama a kvůli každé nejasnosti v objednávce volala Denise přes chodbu. Ona by zůstala u našeho společného šuplíku s podklady.
Řekla jsem, že se stěhovat nechci. Potřebovala jsem dál sedět u kolegů a chodit si pro podklady i pro oběd. Vedoucí chvíli obracel v ruce prázdný hrnek. Pak uznal, že povolil výjimku a dál už nezjišťoval, jak funguje.
Následující ráno jsme si sedli všichni tři. Denisa vysvětlovala, že za celodenní hlídání nemůže platit pořád a matka bude ještě nějakou dobu omezená. Když jsem slyšela částku, rozuměla jsem, proč hledala jiné řešení. Pořád mi z toho ale nevycházelo, že bych měla celé dny hlídat vlastní pohyb mezi židlí a dveřmi.
Vedoucí řekl, že pravidelné vodění psa končí. Do pátku mohla Denisa dva dny pracovat z domova a na další týden si měla zařídit péči. Nenabízel jí to nadšeně a ona nadšeně nesouhlasila. Probrali spolu termíny a napsali je do kalendáře.
Když jsme zůstaly samy, Denisa mi řekla, že se cítí podvedená. Tři týdny jsem se podle ní tvářila, že je všechno v pořádku, a potom z toho najednou udělala problém před vedoucím. Připomněla jsem jí, že jsem nejdřív mluvila s ní a za ním přišla ona. Přesto jsem se omluvila za přikyvování a výmluvy na práci.
Za odmítnuté hlídání jsem se neomluvila. Denisa mi znovu připomněla, že šlo o jedinou hodinu a že se na mě dosud mohla spolehnout. Pak se otočila k počítači.
Další pondělí přišla bez psa. Na Martinin dotaz odpověděla, že našla placené hlídání na několik dnů v týdnu, zbytek zatím pokryje s partnerem. Řekla to věcně, ale když se Martina zeptala na cenu, podívala se na okamžik ke mně. Dělala jsem, že hledám něco ve složce. Tentokrát jsem si aspoň přiznala proč.
Od té doby spolu normálně pracujeme. Denisa mi posílá podklady včas a já jí nevracím každou drobnost jen proto, že je mezi námi nepříjemně. Když se jí někdo zeptá na Berta, vytáhne telefon. Fotky už mi přes stůl neukazuje.
Minulý týden jsme se potkaly u mikrovlnky. Ohřívala jsem si polévku, ona čekala s krabičkou těstovin. Ustoupila jsem, aby se dostala k příborům. Poděkovala a zeptala se, jestli po obědě stihnu zkontrolovat jednu reklamaci.
Řekla jsem, že ano. Dřív bych se ještě zeptala, jak se má její máma. Teď jsme obě sledovaly odpočítávání na displeji. Když mikrovlnka cinkla, vytáhla jsem misku a sedla si ke stolu v kuchyňce. Denisa si odnesla těstoviny do kanceláře.
