Článek
V balírně kosmetiky pracuju devátým rokem. S Danou jsme nastoupily ve stejném měsíci a dlouho spolu jezdily autobusem domů. Věděla, že se s přítelem rozcházíme a zatím u něj zůstávám. Ptala se, jestli jsem našla nějaký byt, posílala mi nabídky a jednou se mnou šla na prohlídku. Připomněla mi, ať neposuzuju jen hezkou kuchyň, ale také to, co mi po zaplacení nájmu zbude na jídlo.
Na začátku září nám vedoucí oznámil, že slíbené mimořádné odměny nebudou. Přitom jsme kvůli velké objednávce několik týdnů zůstávaly déle. Dana se zeptala, proč nám to neřekli předem. Odpověděl, že rozhodnutí přišlo shora. V šatně potom navrhla, abychom přestaly brát dobrovolné soboty. Žádné výstupy, prostě se nepřihlásíme. Řekla jsem, že přesně tak. Na naše volno se peníze najít musí, na odměny se nenajdou nikdy.
O týden později jsem našla malý byt nad papírnictvím. Nebyl levný, ale zvládla bych ho platit. Majitel souhlasil s nastěhováním v druhé polovině října a doplacením kauce po říjnové výplatě. Chybělo mi sedm tisíc. Mohla jsem hledat dál. Jenže večer jsem se vracela do bytu, kde přítel nechával moje vyprané věci na židli a ptal se, jak dlouho ještě budu potřebovat jeho skříň. Chtěla jsem mít termín odchodu, který zase neposunu.
Když si mě vedoucí zavolal stranou, věděla jsem hned, na co se zeptá.
Nabídl mi tři zbývající zářijové soboty při přípravě dárkových sad, každou s mimořádnou odměnou dva a půl tisíce navíc. Chyběl mu někdo zkušený. Zeptala jsem se, jak to, že na tohle peníze jsou. Prý jiná zakázka, jiný rozpočet. Nevěřila jsem mu o nic víc než před týdnem. Přesto jsem si nechala potvrdit vyplacení v říjnové výplatě. Mzdová účetní mi spočítala, že za směny i s odměnami dostanu po srážkách přes chybějících sedm tisíc. Kývla jsem.
Daně jsem v pátek řekla, že pojedu stěhovat věci k sestře. Nabídla mi krabice. Přinesla je až na zastávku, svázané provázkem, abych je unesla. V sobotu jsem odjela časným autobusem do balírny. U pracovního stolu jsem myslela hlavně na peníze. Až doma, když jsem do jedné z těch krabic skládala hrnky, mi došlo, že jsem Daninu pomoc přijala při lži, kterou jsem si vůbec nemusela vymýšlet.
Po první sobotě se mě ptala, jestli už mám u sestry dost místa. Řekla jsem, že zatím odvážím jen drobnosti. Vedle nás kolegyně vyprávěla, jak vedoucímu odmítla další víkend, a já se dívala do skříňky. Mohla jsem to říct tehdy. Místo toho jsem si opakovala, že moje tři směny nic nezmění. Dokonce jsem se Dany zeptala, jestli už se vedení nějak ozvalo. Dneska se za tu otázku stydím víc než za přijetí nabídky.
Ve středu visel u docházky nový rozpis. Moje jméno v něm bylo u obou zbývajících sobot. Dana na mě počkala před šatnou a zeptala se, jestli už mám stěhování hotové. Než jsem odpověděla, vyšel z kanceláře vedoucí. Kolegyně se znovu ptala na zrušené odměny a on řekl, že teď musí řešit zakázky s lidmi, kteří mají zájem pracovat. Ukázal přitom na rozpis. Stála jsem vedle něj a najednou jsem byla jeho příkladem ochotného člověka proti ostatním.
Řekla jsem, že soboty beru kvůli kauci a se zrušením odměn pořád nesouhlasím. Vedoucí pokrčil rameny, že to přece nikdo netvrdí. Dana si oblékla bundu a odešla. Cestou k autobusu jsem ji dohonila. Vysvětlovala jsem byt i to, že se nechci u bývalého přítele zaseknout do zimy. Nabídla, že by mi půjčila. Řekla jsem, že nechci nový dluh. „Tak jsi mi měla říct, že půjdeš pracovat,“ odpověděla. „Nemusela jsem se tě v pondělí ptát, jak se ti dařilo u sestry.“
Zbývající soboty jsem odpracovala. V polovině října peníze přišly, kauci jsem doplatila a minulý týden se nastěhovala. Daně jsem vrátila prázdné krabice a řekla jí, že bych ty směny kvůli bytu nejspíš vzala znovu. Omluvila jsem se za porušení domluvy i za lhaní. Poslouchala, ale nic neřekla. Když jsem ji pozvala do nového bytu, odpověděla, že teď nemá čas. Dřív by se rovnou zeptala, jestli už mám na čem sedět.
Vedoucí už se ptal na další víkend. Ten jsem odmítla. Dana o tom ví, ale společné cesty domů se nevrátily. V novém bytě jsem poprvé spala dobře, bez čekání, kdy se přítel vrátí a na co se mě zase zeptá. Pak jsem v autobuse zahlédla Danu vedle jiné kolegyně. Posadila jsem se o dvě řady dál. Nechci jí pořád vysvětlovat cenu svého nájmu, jako by tím muselo zmizet všechno ostatní. Potřebovala jsem odejít od přítele. Jen jsem si při tom nemusela nechat od kamarádky nosit krabice a vyprávět jí, jak mi stěhování k sestře dobře pokračuje.
