Článek
V pátek odpoledne vytáhla Milada ze spodní skříňky velkou zadělávací mísu. Menší používala běžně, ale tahle přicházela na řadu před Vánoci a před slavností ve dvoře. Postavila ji na stůl a zkontrolovala, jestli má dost pečicího papíru. Do trouby se jí vešel vždycky jeden plech.
Na lednici visel žlutý leták s časem sobotního zahájení. Dole byla drobným písmem uvedená pekárna, která dodá sladké pečivo. Milada kolem letáku chodila celý týden. Když si ráno brala mléko do kávy, pokaždé se na ten řádek podívala, přestože už věděla, co je na něm napsáno.
Manžel Václav přinesl z komory skládací přepravku. Léta v ní nosil její koláče dolů a večer vracel prázdné plechy. Tentokrát ji položil vedle dveří a zeptal se, kolik toho vlastně bude. Milada odpočítávala sáčky vanilkového cukru a odpověděla, že jako obvykle.
„Myslel jsem, že letos mají objednáno.“
„Mají. Ale domácí koláč si snad ještě někdo vezme.“
Václav přepravku rozložil. Milada byla ráda, že už nic dalšího neřekl. Od chvíle, kdy slyšela o pekárně, měla pocit, že musí svoje pečení obhajovat, ačkoli jí ho nikdo nezakázal. O to méně by uměla vysvětlit, proč jí vadí nabídka, která jí měla ušetřit celý páteční večer.
Každý rok se čekalo na její plechy
První slavnost pořádali před osmi lety. Ve dvoře mezi dvěma domy postavili tři vypůjčené stoly, soused z přízemí přinesl reproduktor a děti kreslily křídami na dlažbu. Milada upekla koláče, protože nechtěla přijít s prázdnou. Do večera nezůstal ani jeden a sousedka jí druhý den zvonila u dveří kvůli receptu.
Další rok se jí už ptali předem. Postupně přibyly lavice, dětské hry a stánek s kávou. Milada si zapisovala, kolik kusů udělala a které náplně zbyly nejdéle. Na zadní straně receptu měla několik let drobné poznámky: méně povidel, přidat tvarohové, udělat menší. Nikomu ten papír neukazovala.
Bývalá pořadatelka paní Dvořáková jí vždycky týden předem zavolala. Probraly počasí, počet stolů a nakonec koláče. Milada říkávala, že letos už určitě udělá jen dva plechy. Dvořáková se zasmála, že se bez ní neobejdou. Nakonec jich bývalo pět a Milada v sobotu večer sotva došla po schodech.
Václavovi si potom stěžovala na záda a na to, že zase neviděla vystoupení dětí. Doporučoval jí, aby příště pekla méně. Vždycky přikývla. Když však na jaře začalo plánování další slavnosti, sama připomněla, že může přidat i jablečnou náplň, kdyby bylo potřeba víc.
Letos převzal pořádání soused Martin ze čtvrtého patra. Dvořáková chtěla v létě pobývat na chalupě a předala mu složku s účtenkami i kontakty. Na schůzku pozval všechny, kdo se chtěli zapojit. Milada přišla s notýskem a tužkou. Počítala, že si rovnou zapíše přibližný počet porcí.
Martin rozložil plán dvora. Kavárna z vedlejší ulice půjčí termosy, dva otcové připraví soutěže pro děti a pekárna dodá koláče. Majitel v domě dřív bydlel a nabídl jim nižší cenu. Peníze na objednávku měli z loňského zůstatku a z dobrovolných příspěvků domácností.
Milada se zeptala, jestli budou sladké věci také od sousedů. Martin odpověděl, že kdo chce něco přinést, samozřejmě může. Jen už na tom nebude stát celé občerstvení. Potom se obrátil přímo k ní a řekl, že alespoň letos nebude muset strávit den u trouby. Usmíval se, jako by jí předával dobrou zprávu.
„Já už mám něco nakoupené,“ poznamenala.
„Tak přineste na chuť. Ale opravdu nemusíte dělat zásobu pro celý dvůr.“
Milada si do notýsku nezapsala nic. Při odchodu pomáhala Dvořákové složit mapu a čekala, jestli k tomu něco řekne. Sousedka ale jen pochválila, že Martin všechno zařídil tak brzy. Sama se těšila, že letos přijde na hotové a konečně si v klidu vypije kávu.
Pět plechů jako obvykle
V pátek Milada postavila na linku misky s náplněmi. Tvaroh ještě přisladila a do máku přidala trochu povidel, jak to měla vyzkoušené. Původně chtěla zadělat z poloviny mouky. Když ale odměřovala mléko, přepočítala si v duchu obyvatele obou domů a sáhla i po druhém sáčku.
Václav u kuchyňského stolu louskal ořechy. Připravil jí je už odpoledne, kdyby je chtěla přidat do povidel. Kolem deváté odnesl první vychladlý plech na příborník a zeptal se, jestli jí má ráno pomoci s nošením. Milada řekla, že by sama všechno nepobrala.
„Vždyť tě tam nikdo nenechá doma,“ poznamenal, když viděl další řadu připravených koleček těsta.
„To jsem přece neříkala.“
Dál už mluvili o tom, zda nebude pršet. Milada umyla mísu, otřela mouku z dvířek a nachystala ubrousky. Do postele šla před půlnocí. Chodidla ji pálila jako každý rok, ale při pohledu na zakryté plechy měla zase na chvíli dobrý pocit. Ráno je ponese dolů a bude vědět, kam patří.
U stánku už stály dvě bílé krabice. Z jedné Martin vyndával drobné tvarohové koláčky, téměř stejně velké jako její. Vedle nich rovnal makové a povidlové. Milada se zastavila s přepravkou u nohy. Čekala buchty nebo nějaké řezy. Tyhle koláče vypadaly na první pohled jako její vlastní.
Martin jí hned uvolnil část stolu. Poděkoval a přinesl velké tácy, aby nemuseli mít všechno vyložené najednou. Milada řekla, že svoje nechá na plechu, jsou měkké a špatně by se překládaly. Nebyla to docela pravda. Od rána už držely tvar stejně jako vždycky.
Na papírek napsala domácí koláče a položila ho před ně. Hned nato si připadala hloupě, protože u těch druhých žádná cedulka nebyla. Než ji stačila uklidit, přišla Dvořáková, vzala si jeden makový a pochválila ho. Milada se zeptala, jestli nechce ještě tvarohový. Sousedka odmítla, že později.
První půlhodinu se pořád něco nosilo. Jeden stůl se kýval, chyběly lžičky a dítě rozlilo šťávu. Milada podala utěrku a posunula plechy dál od okraje. Tyhle drobnosti znala. Jen pokaždé, když se někdo natáhl pro koláč, očima sledovala, ze které strany si ho bere.
U vedlejšího tácu ubývalo rychleji
Zpočátku chodili lidé hlavně pro kávu. Děti dostaly kartičky na soutěže a rodiče postávali u dveří. Když malý chlapec sáhl po pečivu z pekárny, Milada ho upozornila, že tady má také tvarohové. Vybral si přesto ten původní. Měl trochu nakřivo drobenku a tvarohu v něm bylo méně.
Milada se za tu myšlenku zastyděla. Za chvíli si však všimla, že z vedlejšího tácu zmizela skoro celá řada, zatímco u ní bylo jen několik prázdných míst. Posunula plech blíž k přednímu okraji. Přitom musela odsunout hrnek s lžičkami, který tam někdo znovu postavil.
Martin se zastavil a jeden její koláč si vzal. Zeptal se na náplň a Milada mu vysvětlila, co dává do máku. Potom jí řekl, ať jde na chvíli mezi ostatní, u stolu je lidí dost. Zavrtěla hlavou. Chtěla nejdřív doplnit ubrousky a zkontrolovat plech pod stolem.
Ze dvora na ni zavolala Dvořáková. Seděla pod stromem s ženou z druhého vchodu a ukazovala na volnou židli. Milada k nim došla, ale zůstala stát. Sousedka právě vyprávěla, jak s mužem opravují verandu na chalupě. V sobotu chtěli jen vyměnit dveře, teď mají ve zdi otvor až ke stropu.
„A to ještě nevíš, co udělal se schody,“ dodala žena z druhého vchodu.
Milada se usmála a chtěla se zeptat. Od stánku ale zahlédla chlapce, který zvedal utěrku z dalšího plechu. Omluvila se, že tam musí, a vrátila se zakrýt koláče. Když se vzápětí od stromu ozval smích, ohlédla se. Dvořáková si utírala oči a Václav, který jim donesl židle, se smál s nimi. Milada už nevěděla čemu.
Kolem druhé ji přišel vystřídat, aby se mohla najíst. „Běž si na chvíli sednout,“ řekl a převzal od ní termosku. U vedlejšího stolu dostala do misky guláš, ale stoupla si s ním ke zdi. Odtud viděla, jak Václav odhrnuje utěrku z jejího plechu.
Potom přenesl několik koláčů na bílý tác mezi ty objednané. Nejdřív si myslela, že jí jen dělá místo. Když ale odložil papírek s jejím nápisem pod krabici, položila misku na parapet a vrátila se. Počkala, až odejde muž, kterému naléval kávu, a tiše se zeptala, proč to míchá dohromady.
„Tady byly moc stranou,“ odpověděl. „Lidi sahají po tom, co mají blíž.“
Jeden její koláč měl prasklý okraj, druhý poznala podle povidel rozteklých do drobenky. Dívka, která přišla pro kávu, si vzala právě ten. Na nic se neptala. Václav jí podal ubrousek a obrátil se zpátky k Miladě. Čekal, jestli mu řekne, aby je vrátil.
Nikdo se neptal, čí koláč právě jí
„Ty mi chceš pomoct, aby mi jich tolik nezbylo,“ řekla Milada.
Václav chvíli rovnal kelímky do sloupku. Potom přikývl. Nechtěl prý, aby se celý den trápila tím, kolik se sní z jednoho plechu a kolik z druhého. Všiml si toho už před hodinou. Miladě bylo nepříjemné, že to na ní poznal. Ještě horší jí připadalo, že kvůli ní začal koláče nenápadně přendávat.
Chtěla mu říct, že se netrápí, ale při pohledu na nedojedený guláš na parapetu to nešlo. Nevěděla ani, jak dopadly dětské soutěže. Když kolem ní před chvílí prošla holčička s medailí, zeptala se jí jen, zda si nechce vzít něco sladkého. Na medaili si vzpomněla až teď.
„Mohls mi to říct rovnou,“ poznamenala.
„Říkal jsem, ať si jdeš sednout.“
Milada si vzala misku a dojedla vlažný oběd. Potom se vrátila ke stolu, ale tentokrát jen složila prázdnou utěrku. Papírek vytáhla zpod krabice a strčila do kapsy zástěry. Václav se zeptal, jestli má přinést další koláče. Řekla, že zatím ne, na tácu jich je dost.
U stromu byla pořád volná židle. Milada k ní došla, ale ještě než si sedla, zavolala na ni sousedka, zda neví, kde jsou čisté hrnky. Ukázala ke stánku a automaticky vykročila zpátky. Pak uviděla, že Martin už otvírá připravenou krabici. Zastavila se a sedla si.
Dvořáková právě vyprávěla o nové sousedce z druhého domu. Milada se musela zeptat, o kom je řeč. Chvíli poslouchala, ruce složené v klíně, a potom už také něco řekla. Ke konci odpoledne zase pomáhala sklízet termosy. Nebyl to špatný den. Jen v něm dlouho hledala svoje obvyklé místo.
Domů odnesli téměř dva plechy. Milada je položila na kuchyňský stůl a chvíli nad nimi stála. Václav navrhl, že část vezmou ráno dceři. Přikývla, ale nezavolala jí hned. Nejdřív si uvařila čaj a přiznala, že se jí vůbec nelíbilo vidět vedle svých koláčů stejné z pekárny.
Václav odpověděl, že mu chutnaly ty její. Tentokrát ji to příliš nepotěšilo. Věděla, že by to řekl i po nepovedené várce. Vybrala jeden s tmavším spodkem, rozlomila ho a polovinu mu podala. Když se zeptal, kolik jich upeče příště, řekla, že teď nechce myslet ani na jeden.
Příští rok přišla i bez přepravky
Ráno zabalili koláče pro dceru a zbytek Milada rozdělila do sáčků do mrazáku. Při skládání utěrek našla papírek s nápisem domácí koláče. Vyhodila ho. Poznámky na zadní straně receptu si nechala. Pořád podle nich chtěla péct, jen už nevěděla, jestli potřebuje pokaždé připravovat tolik kusů.
Během roku se s Martinem několikrát potkala ve výtahu. Nikdy o koláčích nezačal a Milada byla ráda. Na jaře rozeslal další pozvánku k plánování. Tentokrát mu napsala rovnou, že přinese jeden plech tvarohových. Odpověděl, že děkuje, a požádal ji ještě o půjčení velkého nože na krájení ovoce.
Zprávu četla dvakrát. Jediný plech mu skutečně stačil. Nebylo jí to úplně příjemné, přesto zadělala jen menší dávku. Když koláče vychladly, položila přes ně utěrku a velkou mísu nechala ve skříni. S Václavem pak šli na procházku. Poprvé před slavností neměla na lince připravené další těsto.
V sobotu donesla plech v obou rukou. U stánku stály stejné bílé krabice jako loni. Chvíli se na ně dívala, potom předala Martinovi nůž a zeptala se, kam má pečení položit. Ukázal jí volné místo. Milada přidala ubrousky, ale už si nesundala lehký kabátek a nepostavila se za stůl.
Dvořáková na ni mávala od lavičky. Držela vedle sebe místo a chtěla jí něco ukázat na telefonu. Milada si přisedla právě ve chvíli, kdy přinesli kávu. Ohlédla se ještě ke stánku. Její plech byl z poloviny zakrytý krabicí a chtěla vstát a posunout ho. Sousedka jí však podala telefon, na kterém byla fotografie rozestavěné verandy. Milada zůstala sedět a zeptala se, proč schody vedou na opačnou stranu.
