Článek
„Tohle přidržíš a já to stáhnu,“ řekl Milan. Klára si klekla vedle něj. Na podlaze její garsonky ležely dvě desky, mezi nimi metr a otevřená krabice vrutů.
Měla vzniknout skládací zástěna kolem pracovního kouta. Klára mu poslala rozměry před týdnem. Materiál měl v dílně, zbytek slíbil udělat v sobotu.
Ve třiceti se konečně přestěhovala bez spolubydlících. Přes den pracovala v knihkupectví, večer si přivydělávala namlouváním textů. Milan se chlubil, že má hlas po jeho matce.
Teď se podíval na mikrofon nad stolem. Visel na rameni jako malá černá lampa. Vedle ležela sluchátka a hrnek se studeným čajem.
„A co zrovna točíš? Zase nějakou reklamu?“
Klára mu podala svorku. Řekla, že reklamy občas, ale poslední dobou hlavně povídky. Romantické a taky erotické. Vyslovila to stejně obyčejně, jako by mluvila o detektivkách.
Milan svorku neutáhl. Představil si dceru u toho stolu a cizí muže, kteří si její hlas pouštějí do sluchátek. Najednou mu vadil i zavřený závěs.
„To jako čteš nahlas ty věci?“
Přikývla. Připomněla mu, že sama v příbězích nevystupuje. On však už poslouchal jen napůl. Zeptal se, jestli o tom ví v knihkupectví a pod jakým jménem nahrávky vycházejí.
Klára se posadila na paty. Svorku mu vzala z ruky a položila ji mezi desky. „Tati, já ti to říkám. Nepřišla jsem se dovolit.“
Milan zaklapl kufřík. Řekl, že si musí něco promyslet. Oběd nechal na lince a odešel. Klára za ním neběžela, jen zavřela dveře.
Doma žena zvedla oči od novin. Přijel o dvě hodiny dřív. Vysvětlil jí, že Klára vyhazuje peníze za vybavení, místo aby si něco ušetřila.
„Vždyť jsi říkal, že jí to vydělává.“
Začal mluvit o drahém nájmu. Žena ho nechala domluvit a potom se zeptala, proč má pořád bundu. Sundal ji. O povídkách neřekl nic.
Do úterý čekal, že Klára zavolá kvůli zástěně. Nakonec vytočil její číslo sám. Domluvil si návštěvu a cestou vybral hotovost. Cítil se klidnější. Měl řešení.
Klára mu uvařila kávu. Desky stály opřené o zeď, stůl už odsunula zpátky k oknu. Kufřík postavil vedle bot, ale zatím ho neotevřel.
Nabídl jí tři tisíce měsíčně na nájem. Mohla by díky tomu odmítat zakázky, za které se podle něj jednou bude stydět. Peníze položil na roh stolu.
„Když s těmi nahrávkami přestaneš,“ dodal.
Klára odsunula hrnek, aby se bankovky nenamočily. Nejdřív se zeptala, zda to myslí vážně. Když přikývl, přinesla jeho pracovní rukavice zapomenuté u desek.
„Ty peníze si vezmi. A materiál taky. Dodělám si to jinak.“
Milan chtěl namítnout, že takovou nabídku by jiný člověk uvítal. Dcera už ale držela dveře. Desky musel odnést nadvakrát. Při druhé cestě zakopl o kufřík, který sám nechal u bot.
„Musíš stát zrovna tady?“ vyjel na ni. Uhnula až ke kuchyňské lince. Kufřík zůstal na místě. Milan ho zvedl a odešel bez rozloučení.
Večer ženě řekl, co Klára načítá. Čekal podobné zděšení. Místo toho se zeptala, zda kvůli tomu nesmí přijít v neděli na oběd. Tak daleko prý přece nezacházel. Když jí potom popsal nabídku s nájmem, zmlkl před koncem věty.
Za tři týdny měla Klára narozeniny. Pozvala oba rodiče zprávou. Milan si ji přečetl dvakrát a potom jí zavolal. Chvíli se ptal, v kolik mají přijít.
„Ty peníze jsem ti takhle nabízet neměl,“ řekl nakonec. „Promiň.“
Klára mlčela. Už chtěl vysvětlovat, že se o ni jen bojí, ale zarazil se. Dcera pak řekla, že je v sobotu čeká v šest. O nahrávkách spolu nemluvili.
Otevřela mu s moukou na předloktí. Podal jí kytici. Poděkovala a pustila rodiče dál. Za stolem stála nová zástěna, potažená tmavou látkou. Jeden okraj měla trochu nakřivo.
Už se nadechoval, že by ho stačilo znovu napnout. Klára si jeho pohledu všimla. Zeptal se raději, jestli má vázu. Podala mu ji ze skříňky a on došel napustit vodu.
U večeře vyprávěla o zákazníkovi, který hledal knihu podle barvy obálky. Milan se zasmál. Později začala mluvit o nahrávání a on sevřel příbor. Pak povolil prsty a nechal ji větu dokončit.
Když se krájel dort, podala mu talířek. „Ten kraj je trochu sušší.“ Ochutnal a řekl, že mu chutná. Klára se posadila vedle něj. Tentokrát se nemusel ptát, kdy zase přijde pomoct, aby měl důvod zůstat.
