Článek
Když Martin na jaře začal chodit na box, byl jsem rád, že ho něco zaujalo. Předtím se po práci většinou zavřel v pokoji. Najednou vstával v sobotu na běhání, chystal si věci do tašky a vracel se zpocený a spokojený. Občas jsem ho po práci odvezl do tělocvičny, aby nemusel čekat na autobus. Cestou mi vyprávěl o trenérovi a já se ptal, jestli už zvládne celé rozcvičení.
Párkrát mi ukazoval na telefonu, jak cvičí s pytlem. Líbilo se mi, že je rychlejší a vydrží něco, při čem bych já po minutě odpadl. Jenže jsem si jeho sport představoval hlavně takhle. Věděl jsem, že trénují i ve dvojicích, ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Když někdo v televizi dostal ránu do obličeje, vždycky jsem přepínal. Nelákalo mě sledovat údery ani tehdy, když s nimi oba předem souhlasili.
Pozvánku na první veřejný zápas mi Martin přinesl před třemi týdny. Postavil se ve dveřích garáže a řekl, ať si nechám volnou příští sobotu. Zeptal jsem se na čas a on už začal vysvětlovat, kde se dá zaparkovat. Teprve potom jsem dodal, že dovnitř nepůjdu. Přestal si přehazovat klíče v ruce. Myslel, že mám práci. Řekl jsem mu, že práci nemám, ale nechci sedět mezi lidmi a čekat, až ho někdo praští.
Odpověděl, že tam snad nejdu čekat na ránu, ale podívat se na něj. Začal vysvětlovat, kolik měsíců se připravuje, jenže já ho přerušil větou, že mu nebudu tleskat za to, že se pere. Hned se zeptal, jestli tedy celou dobu vozím na tréninky rváče. To slovo jsem nepoužil, ale slyšel ho v tom. Odešel a já zůstal v garáži. Chtěl jsem mluvit o svém strachu, místo toho jsem mu řekl, že dělá něco, čemu se nedá fandit.
Další dny jsme řešili jen chleba k večeři nebo balík na poště. O boxu už neřekl nic. Jednou jsem nabídl odvoz, ale jel s kamarádem. Manželka se na zápas chystala a chtěla, abych jel s ní. Odmítl jsem. Bál jsem se, že odejdu právě ve chvíli, kdy mě Martin začne hledat mezi diváky.
V sobotu jsem přesto po obědě sedl do auta. Ženě jsem napsal, že přijedu, ale ať mě nečeká uvnitř. Zaparkoval jsem u haly a zůstal za volantem. Přicházeli rodiče s dětmi i kluci se stejnými taškami, jakou měl syn. Slyšel jsem tlumený hlas z reproduktorů. Chtěl jsem vystoupit, koupit si lístek a dokázat mu, že mi na něm záleží. Současně se mi při představě jeho tváře po úderu sevřel žaludek. Čekal jsem tam skoro dvě hodiny.
Martin vyšel s kamarádem, když už jsem stál vedle auta. Žena mi předtím napsala, že zápas skončil. Syn mě zahlédl a zastavil se. Nabídl jsem mu odvoz a zeptal se, jaké to bylo. „Tak tys byl celou dobu tady?“ řekl. Přikývl jsem. Nevypadalo to, že ho moje čekání potěšilo. Řekl, že prohrál a domů pojede s klukama. Chtěl jsem mu sáhnout na rameno, ale zrovna si přehazoval tašku. Nechal jsem ruku klesnout a on šel dál.
Druhý den jsem mu řekl, že poznámka o praní byla hloupá. Začal jsem znovu vysvětlovat svůj odpor k ranám, ale zastavil mě. Nechtěl prý, abych si box oblíbil. Chtěl mi ukázat něco, na čem pracoval. „Když už jsi tam dojel, proč jsi nešel dovnitř?“ zeptal se. Řekl jsem, že jsem to nedokázal. Myslel jsem, že když budu nablízku a nabídnu odvoz, pozná, že ho v tom nechci nechat samotného. Jenže on o mně během zápasu nevěděl. Moje přítomnost mu tehdy nepomohla vůbec.
Minulou středu se mě zeptal, jestli se chci podívat aspoň na trénink. Šel jsem. Stál jsem u stěny a sledoval, jak přeskakuje švihadlo, potom jak s trenérem opakuje jednu kombinaci úderů. Když se mu nepovedla, začal znovu. Poznával jsem pohyb z videa, které mi pouštěl v autě. Při přestávce se podíval ke mně a já mu kývl. Zůstal jsem až do konce, přestože mi při cvičení ve dvojici zase nebylo dobře. Cestou domů mi vysvětloval, na co se mám příště dívat.
Další zápas zatím nemá domluvený. Bojím se chvíle, kdy mě znovu pozve. Na trénink bych šel rád, ale účast v hledišti slíbit nedokážu. Nechci, aby Martin přestal o boxu mluvit jen proto, že u toho pokaždé vidí můj nesouhlas. Současně nevím, jak mu slíbit podporu, kterou ode mě skutečně chce. Před halou už příště čekat nechci. Tehdy jsem to považoval za něco mezi účastí a odmítnutím. Pro něj jsem ale zůstal venku.
