Článek
V osmapadesáti jsem si poprvé vybrala dovolenou sama pro sebe. Bez dětí, vnoučat a dotazu, jestli bych cestou nemohla přivézt domácí vajíčka.
Chtěla jsem do lázní. Ne kvůli procedurám, ale kvůli pokoji, ze kterého ráno odejdu a někdo jiný tam vynese koš.
„Ty budeš stejně kontrolovat rohy,“ řekla kolegyně Jana.
„Budu je kontrolovat vleže.“
V našem hotelu jsem pracovala jedenáct let. Znala jsem pokoj, kde drhla zásuvka, i hosty, kteří uměli během jedné noci spotřebovat šest ručníků. S odměnou za letní sezonu jsem počítala právě na ten pobyt.
Šest tisíc v zásuvce
Obálku jsem našla v pondělí v pokoji číslo osm. Manželé už odevzdali klíč a já potřebovala připravit pokoj pro další hosty.
Ležela pod televizním ovladačem v zásuvce. Nakoukla jsem dovnitř a odnesla ji vedoucímu.
„To si přijdou,“ řekl pan Havel. „Ještě čekají na auto ze servisu.“
Přede mnou peníze přepočítal. Šest tisíc. Obálku položil do skříňky za recepcí.
„Mám jim zavolat?“
„Já to vyřídím. Osmička musí být do dvou hotová.“
Vrátila jsem se k vozíku. Na takové nálezy jsme byli zvyklí. Jednou jsem zpod postele vytáhla pánské zuby a majitel se pro ně vrátil dřív než pro nabíječku.
Něco tam chybí
Po jedné mě Havel zastavil u skladu prádla.
„Kolik bylo v té obálce?“
„Vy jste to počítal.“
„Já vím. Jen se ptám, kolik jste tam viděla vy.“
Držela jsem v náručí prostěradla. Položila jsem je na polici, protože mi začala klouzat.
„Viděla jsem bankovky. Nesahala jsem na ně.“
„Paní říká, že tam měla osm.“
Chvíli jsme na sebe koukali.
„Tak se asi spletla.“
Havel si promnul čelo. „Je dost rozčilená.“
Z recepce se ozvalo zazvonění. Trhla jsem sebou, přestože na mě ten zvonek nikdy nebyl.
Jenom pro klid
„Nechci z toho dělat nepříjemnost,“ začal.
„Já taky ne.“
„Jsou to pravidelní hosté. Nechali tu dost peněz.“
Čekala jsem, co s tím mám společného.
„Kdybychom jí ty dva tisíce doplnili, uzavře se to. Mohlo by se to vzít z vaší sezonní odměny.“
Podívala jsem se na něj. Stál opřený o futra, jako když řeší chybějící ramínka.
„Z mojí?“
„Neříkám, že jste je vzala. Jen hledám řešení.“
Vybavil se mi pokoj v lázních, který jsem si večer prohlížela na počítači. Pak jsem se zastyděla, že v tu chvíli myslím zrovna na dovolenou.
„Já jsem vám přinesla šest tisíc. Z odměny nic doplňovat nebudu.“
Povzdechl si.
„Tak pojďte se mnou.“
A co ranní platba?
Hostka stála u pultu. Přitiskla si kabelku k boku.
„Já vím naprosto přesně, kolik jsem tam měla,“ řekla, sotva mě uviděla.
„Prosím, řekněte mi to ještě jednou,“ požádala jsem ji.
„Osm tisíc. Vybírala jsem je v pátek.“
„A od té doby jste z nich nic neplatila?“
„Platím kartou.“
Otevřely se dveře. Její muž vešel s papíry od auta a zamířil k pultu. Podíval se na obálku v Havlově ruce.
„Věro, tys ji tu nechala?“
„Ano. Ale dva tisíce tam chybí.“
„Ty jsi mi přece ráno dala. Na zálohu za opravu. Vyndávala jsi je z té obálky.“
Hostka se otočila k němu.
„Já myslela, že jsem ti dala z peněženky.“
Muž zavrtěl hlavou.
V recepci bylo slyšet hučení ledničky s nápoji. Havel přepočítal peníze znovu, tentokrát před hostkou. Pořád jich bylo šest tisíc.
Tak už je to dobré
„To mě mrzí,“ řekla paní. „Já na to úplně zapomněla.“
Přikývla jsem. Hostka převzala obálku, ještě jednou se omluvila a s manželem odešli.
Havel za nimi zavřel dveře.
„Vidíte. Vyřešilo se to.“
„A kdyby si manžel nevzpomněl?“
„Ale vzpomněl si.“
„Pořád byste chtěl moje dva tisíce?“
Sáhl po telefonu na pultu a zase ho položil.
„Libuše, nemusíme to teď rozebírat. Osmička je hotová?“
Řekla jsem, že ano. Ve skladu jsem si přepočítala čisté povlaky. Poprvé za celou směnu jsem nevěděla, kolik jich držím.
Postel mi ustelou jinde
Další den jsem odpověděla na nabídku úklidu v kancelářích. Na pohovoru se mě ptali, proč odcházím po jedenácti letech. Nechtělo se mi vyprávět o cizí obálce. Nakonec jsem to ale řekla.
Místo jsem dostala. S Havlem jsme se domluvili na předání práce a za šest týdnů jsem odevzdala uniformu. Odměnu mi vyplatil celou.
V nové práci zatím hledám správné vypínače a pletu si klíče od skladů. Jana mi občas napíše, co se zase našlo pod postelí. Kvůli ní se mi odcházelo mnohem hůř než kvůli hotelu.
Na poslední směně se mnou počkala v šatně, než jsem vyklidila skříňku.
„Takže do lázní nakonec jedeš?“
„Zálohu už jsem poslala.“
„A ty rohy?“
„Snad si na ně ani nevzpomenu.“
Jana mě objala. Potom ukázala na mokrý hadřík, který jsem ještě držela v ruce.
„Tak začni tou skříňkou. Tu po tobě utřu já.“
