Článek
Bratr mi zavolal na začátku listopadu zrovna ve chvíli, kdy jsem uklízela nákup. Nejdřív jsme řešili, u koho budeme letos na Štědrý den a jestli maminka přijede autobusem, nebo ji někdo vyzvedne. Potom se Radek zeptal, jestli bychom si letos nemohli přestat dávat dárky. Neomezit cenu, nehledat něco malého, ale opravdu nic nekupovat. Před pár týdny přišel o práci a nechtěl v prosinci počítat, komu ještě musí něco pořídit.
Věděla jsem, že ho konec zaměstnání zasáhl. V prodejně sportovního vybavení pracoval skoro deset let, poslední dva roky vedl směny. Když pobočku zavřeli, mluvil hlavně o tom, že už nebude dojíždět přes celé město. Teprve později přiznal, že posílá životopisy i na místa, o kterých by dřív neuvažoval. Peníze ode mě nežádal. O to snadnější mi připadalo vyhovět mu aspoň v téhle věci.
Řekla jsem mu, že souhlasím. Dětem samozřejmě něco koupíme, ale mezi námi žádné balíčky nebudou; maminky se teprve zeptáme, jestli se chce přidat. Radek ještě dodal, že nechce ani drahé dary přijímat, protože pak sedí u stromečku a připadá si hloupě. Ujistila jsem ho, že to chápu. V tu chvíli jsem se na sebe dokonce trochu zlobila, že mě podobná dohoda nenapadla první.
Jen jsem mu neřekla o hrncích. Objednala jsem je už v říjnu u jedné keramičky, pro maminku, pro Radka a pro sebe. Každý měl jinou glazuru, aby se nám při společných návštěvách nepletly. Nebyly na nich nápisy ani jména, jen jsem při výběru myslela na to, kdo z čeho rád pije. Pro bratra jsem vzala široký šedozelený, do kterého by se vešel jeho ranní čaj.
Když mi tři dny po našem hovoru přišla zpráva, že jsou hotové, místo radosti jsem cítila podráždění. Všechno už bylo zaplacené a já měla pocit, že jsem nic špatného neudělala. Vždyť jsem je koupila před dohodou. Ani mě nenapadlo, že bych je musela někomu dát za každou cenu. Přesto jsem od začátku hledala způsob, jak právě ten bratrův dostat k němu domů.
Radkovi jsem během let dávala věci, které by si podle mě sám nekoupil. Lepší pánev, teplou mikinu, jednou bezdrátová sluchátka. Občas namítal, že je toho moc, ale poděkoval a já byla spokojená. Když si teď vybavím některé ty návštěvy, nejsem si jistá, jestli jsem jeho radost opravdu viděla, nebo mi stačilo, že nic nevrátil. Tehdy jsem o tom takhle nepřemýšlela.
Doma jsem rozbalila velkou krabici na jídelním stole. Hrnky byly zabalené zvlášť, mezi nimi zmačkaný papír. Bratrův měl u ouška drobnou tmavší skvrnu a přesně padl do dlaně. Představovala jsem si ho na polici v jeho kuchyni. Vytáhla jsem telefon, že mu pošlu fotku, ale nakonec jsem ho zase položila. Kdybych se předem zeptala, mohl by říct ne.
Na neděli jsme už měli domluvenou návštěvu. Měla jsem mu přivézt knížku, kterou jsem si od něj půjčila, a zůstat na kávu. Hrnek jsem znovu zabalila do čistého papíru, bez stužky a bez jmenovky. Zdálo se mi to důležité. Kdyby nevypadal jako dárek, nemusel by ho tak brát. Do tašky jsem ho dala pod knihu a cestou autem si opakovala, že kvůli jedné obyčejné věci přece nemusíme dělat problém.
Radek otevřel v domácí mikině. V předsíni měl rozložený sušák a omlouval se za prádlo, jako bych u něj byla poprvé. Než postavil vodu, vyprávěl mi o pohovoru ve skladu. Ptali se ho, jestli by mohl nastoupit rychle, ale zatím se neozvali. Poslouchala jsem ho a přitom po očku sledovala tašku u židle. Těšila jsem se na chvíli, kdy mu hrnek ukážu.
Vyndala jsem ho, když přinesl kávu. Řekla jsem, že pro něj něco mám, ale že to nejsou Vánoce. Jen takovou drobnost, kterou jsem objednala už dávno. Položila jsem balíček vedle cukřenky a začala vysvětlovat, jak jsem na něj narazila. Radek se neposadil. Chvíli se díval na papír, potom na mě.
„Vždyť jsme si řekli, že si nic dávat nebudeme.“
Odpověděla jsem, že to platí. Tohle přece není pod stromeček a já od něj nic nechci. Ani jsem mu nedala čas na reakci a dodala, že už to mám zaplacené. Znělo mi to jako rozumný důvod, proč by si balíček měl vzít. Teprve později jsem si uvědomila, že jsem mu vlastně vykládala, proč by mi měl vyhovět.
„Co je v tom?“ zeptal se.
„Hrnek. Myslela jsem, že se ti bude hodit.“
Radek si sedl naproti mně, ale ruce nechal na kolenou. Řekl, že hrnky má a že nechce zase udělat výjimku hned po první domluvě. Vadilo mi to slovo zase. Připadala jsem si obviněná z něčeho, co s touhle nedělí nesouviselo. Připomněla jsem mu, že jsem po něm nikdy nechtěla stejně drahý dárek. Naopak jsem mu pokaždé říkala, ať se kvůli mně nevydává z peněz.
Odpověděl, že právě takové věty ho dostávají do nepříjemné situace. On pak má stát u dveří s čokoládou, zatímco já mu podávám velkou tašku a ujišťuju ho, že přece nic nepotřebuju. Netvrdil, že si dárky neužil. Jen ho unavovalo pokaždé přemýšlet, jestli poděkoval dost a jestli bych se neurazila, kdyby řekl, že něco nechce.
„Nemusíš mi být vděčný,“ řekla jsem rychle.
„Tak mi dovol si to nevzít.“
To mě zarazilo víc než všechno předtím. Čekala jsem rozpačité odmítání, které skončí tím, že balíček rozbalí a pochopí, proč jsem ho koupila. On ho ale ani neposunul blíž k sobě. Papír ležel mezi námi a já najednou nevěděla, kam s rukama. Vzala jsem hrnek s kávou, i když byl ještě moc horký, a napila se.
Chvíli jsme oba mlčeli. Potom jsem řekla, že ho tedy odvezu. Snažila jsem se, aby to neznělo uraženě, ale slyšela jsem se sama. Radek tiše odpověděl, že by byl rád. Měla jsem chuť vstát a odejít, jenže by pak celá návštěva opravdu skončila u toho, že jsem přivezla dárek a za jeho odmítnutí následoval trest. Zůstala jsem sedět a zeptala se, co mu na tom pohovoru ještě říkali.
Nebyla to hned příjemná návštěva. Bratr odpovídal stručně a já se musela nutit neposlouchat v každé větě další výčitku. Postupně jsme se dostali k mamince a k tomu, že jí v obýváku špatně svítí lampa. Pak jsme hledali název filmu, který dávali předchozí večer. Když jsem odcházela, Radek mi podržel dveře a připomněl, ať si vezmu i knížku, kterou mi chtěl půjčit tentokrát on.
Doma jsem položila balíček na kuchyňskou linku. Nechala jsem ho tam do rána, jako by se přes noc mohlo něco změnit. Pak jsem papír sundala. Hrnek byl pořád stejně hezký, což mě skoro zlobilo. Nemohla jsem si říct, že jsem vybrala špatně, že se rozbil nebo že jsem si spletla barvu. Jen ho člověk, pro kterého jsem ho koupila, nechtěl přijmout.
Několikrát jsem Radkovi rozepsala zprávu. V první jsem mu vysvětlovala cenu, protože jsem si říkala, že si možná představuje něco dražšího. Ve druhé jsem psala, že mě mrzí, jak málo zná moje úmysly. Obě jsem smazala.
Nakonec jsem mu napsala jen, že jsem dohodu obešla a že mě mrzí nepříjemná návštěva. Dlouho nepřicházela odpověď. Přistihla jsem se, že čekám ujištění, že to přece nebylo tak zlé a že jsem hodná sestra. Když večer odepsal, poděkoval mi za zprávu a poslal čas, kdy měl další den pohovor. Ráno jsem se ho zeptala, jestli mu mám držet palce už cestou, nebo až při rozhovoru. Odepsal, že radši od rána.
Mamince jsem pak zavolala kvůli vánoční dohodě. Přidala se k nám bez námitek, jen chtěla vědět, jestli to platí i pro domácí cukroví. Ujistila jsem ji, že její krabici na společný stůl nikdo odmítat nebude. O hrncích jsem jí nakonec řekla taky a domluvily jsme se, že zůstanou u mě. Ptala se, jestli se s Radkem něco stalo. Řekla jsem, že jsem mu jeho hrnek přivezla navzdory domluvě a on si ho nevzal.
Původně jsem jí chtěla podrobně popsat, jak jsem vybírala barvy a kolik práce s nimi keramička měla. Místo toho jsem maminku nechala vyprávět o tom, co peče dětem. Po hovoru jsem všechny tři hrnky srovnala do skříňky. Ještě mě napadlo, že ten šedozelený budu muset pokaždé vytáhnout, abych se dostala ke svým oblíbeným. Přesunula jsem ho vedle nich a zavřela dvířka.
O několik dní později mě Radek pozval znovu. Ze skladu mu nabídli místo a měl v pondělí nastoupit. Do telefonu mluvil živěji, vyprávěl o směnách i o cestě autobusem. Chtěla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebuje, ale raději jsem ho nechala domluvit. Nakonec jsme se dohodli na páteční kávě, abychom nemuseli všechno probírat mezi jeho vyřizováním a mým návratem z práce.
Před odchodem z domu jsem se automaticky rozhlédla po kuchyni, co bych vzala s sebou. Byla jsem zvyklá nenavštěvovat nikoho s prázdnýma rukama. Na chvíli mě napadlo stavit se pro zákusky, ale nechtěla jsem hned zkoušet, kde přesně končí dárek a začíná něco ke kávě. Vzala jsem klíče a telefon. Když jsem u Radka svlékala kabát, nikdo prázdné ruce nekomentoval.
Káva už byla hotová. Bratr měl na stole otevřený notebook a na židli dvoje svoje starší kalhoty. Zeptal se, jestli bych se s ním podívala na oblečení. Něco měl dostat při nástupu, na cestu a převlékání si ale chtěl koupit pár obyčejných věcí. Staré kalhoty vytáhl, abychom podle nich porovnali střih a rozměry s nabídkou na internetu. Měl určenou částku a nevěděl, co vezme nejdřív.
Posunul ke mně obrazovku. Hned jsem našla dražší mikinu, která se mi líbila víc, a už jsem skoro řekla, že mu rozdíl doplatím. Místo toho jsem se zeptala, jestli chce zip, nebo něco přes hlavu. Pak si oboje staré kalhoty postupně zkusil. U těch užších mu kapsy odstávaly, ale tvrdil, že jsou pohodlnější. Přidržela jsem metr na stole, zatímco měřil druhé a hledal podobné v nabídce.
U barvy jsme se neshodli. Mně připadaly tmavě modré praktičtější, on chtěl světlejší šedé. Chvíli mezi nimi přepínal a nakonec vložil do košíku ty šedé. Objednávku si zaplatil sám. Já dopila kávu a ještě jsme chvíli seděli u stolu. Nemluvili jsme znovu o hrnku a já se neptala, jestli už se na mě nezlobí. Když jsem se zvedala, požádal mě, jestli se můžu stavit, až mu oblečení přijde. Chtěl ještě zkontrolovat délku nohavic.
Řekla jsem, že přijdu. Pak mi ukázal v telefonu, kterým autobusem v pondělí pojede. Kvůli přestupu musel vyrazit dřív, než býval zvyklý, a chtěl si cestu o víkendu zkusit. Nabídku odvozu jsem si tentokrát nechala pro sebe. Domluvili jsme se, že mu v neděli večer zavolám a popřeju dobrý začátek. Na první směnu se ho zeptám v pondělí, až bude doma. Jsem zvědavá, jaké bude mít kolegy a jestli si vůbec stihne v klidu vypít čaj.






