Článek
Letos v září jsme s Pavlem po další pokažené sobotě vylili zbytek vína do dřezu. Navrhl to on a já souhlasila. Poslední dobou jsme otevřeli láhev při vaření, další u filmu a potom stačilo připomenout nezaplacenou složenku nebo jeho matku. Ráno jsme uklízeli skleničky a tvrdili, že bychom ty věci jinak vůbec neřekli. Bylo mi pětačtyřicet a styděla jsem se, jak spolu dokážeme mluvit. Pavel tehdy řekl, že bychom měli s pitím přestat. Žádné „jenom doma“ nezaznělo.
První týdny se mi ulevilo. Pavel koupil minerálky, já konečně dokoukala film a v neděli jsme neprobírali, kdo si co pamatuje jinak. Jen jsme se postupně přestali zdržovat u stolu. On si po večeři vzal notebook, já šla skládat prádlo nebo si četla v ložnici. Dřív jsme u vína vydrželi vyprávět i hodinu. Ne každý večer skončil hádkou. Chyběly mi právě ty ostatní, kdy jsme spolu probírali úplné hlouposti.
Kolegyně Ivana mě jednou ve čtvrtek pozvala po práci do vinárny u zastávky. Dala jsem si dvě deci a za hodinu šla domů. Bavily jsme se o zákaznici, která nám třikrát vrátila stejný svetr, a já se smála ještě cestou na tramvaj. Pavlovi jsem řekla, že jsme byly na kávě. Neptal se, co jsem pila. Ta lež mě napadla samotnou, když se z kuchyně ozvalo, jestli už jsem jedla. Nechtěla jsem z příjemného odpoledne udělat další debatu o našem pití.
Potom jsme zašly znovu. Někdy jsem měla jednu skleničku, někdy dvě. Ivana o naší dohodě nevěděla. Bylo mi s ní dobře, zajímalo ji, co vyprávím. Doma jsem přitom Pavlovi často ani nic vyprávět nezkusila. Když zvedl oči od obrazovky, řekla jsem, že v práci nic nového, a šla se převléct. Předem jsem čekala, že ho moje řeči stejně nezaujmou. On se dál nevyptával a já v tom nacházela potvrzení.
Minulý týden navrhl, že bychom mohli v pátek do restaurace. Našel podnik, kde měli jídlo, které si doma neděláme, a chtěl zamluvit stůl na sedmou. Odpověděla jsem hned, že nemůžu, už jsem domluvená s Ivanou. Přitom jsme si jen ráno u tiskárny řekly, že bychom zase někam zašly. Pavel zavřel stránku na telefonu a zeptal se, jestli tedy někdy příště. Zamrzelo mě, jak rychle to vzdal, a současně jsem věděla, že jsem mu nedala moc na výběr.
Večer jsem Ivaně psala, jestli páteční víno platí. Z kuchyně se Pavel ptal, zda mi má nechat něco k večeři, nebo budu zase jíst na kávě. Zůstala jsem s rozepsanou zprávou v ruce. Šla jsem za ním a řekla mu, kam chodíme. Seděl u stolu a držel hrnek v obou rukou. „Kolikrát jsi mi řekla, že jdeš na kávu?“ zeptal se. Přiznala jsem, že několikrát. Začala jsem se hájit tím, že doma přece nepiju, ale nedořekla jsem to. Věděla jsem, že takhle jsme se nedomluvili.
„Tak to zkusíme znovu. Tentokrát oba,“ řekl. Nedokázala jsem kývnout. Nechtěla jsem slíbit, že už s Ivanou na víno nepůjdu, jen abychom mohli uklidit hrnky a jít spát. Řekla jsem mu, že mě mrzí lhaní, ale naše večery mi chybějí. Připomněl mi úterý, kdy navrhoval karty a já si raději četla. Měl pravdu. Z jeho notebooku jsem udělala vysvětlení pro všechen čas, který jsme spolu netrávili. Když se zeptal, proč jsem mu to neřekla před první návštěvou vinárny, neměla jsem odpověď, která by ho nezranila.
V pátek jsme nakonec do restaurace šli. Ivaně jsem napsala, že půjdu na večeři s manželem, a Pavel ještě sehnal stůl. Objednali jsme si minerálku. Zpočátku jsme mluvili hlavně o jídelním lístku, potom mi vyprávěl, jak v práci popletl dvě zásilky. Byla to přesně taková obyčejná historka, jaké jsem chtěla poslouchat. Přesto jsem se neuměla uvolnit. Když se číšník u vedlejšího stolu ptal na další víno, podívala jsem se na Pavla. Všiml si mého pohledu a na chvíli přestal vyprávět.
K těm sobotním hádkám se vracet nechci. Po večeři jsem ale Pavlovi nedokázala potvrdit, že s pitím skončím úplně. Na další setkání s Ivanou se mě neptá a já mu ho nechci znovu zatajit. Nevím, jestli by mu stačilo, kdybych tentokrát řekla pravdu. Pořád mě láká zajít s ní do vinárny, přestože vidím, jak neradostně teď Pavel přijímá i zmínku o ní. Nemůžu po něm chtít, aby moje pití považoval za neškodné, jen protože u něj tentokrát nesedí se mnou.
