Článek
Irena s Pavlem dokázali po rozvodu vyřídit většinu praktických věcí bez hádek. Rozdělili si nábytek, knihy i nádobí a nakonec přišla řada na vánoční ozdoby. Pavel si vzal stříbrné koule a světelný řetěz, Irena zlaté ozdoby a krabici s tím, co kdysi vyráběl jejich syn. Tři roky se k tomu nemuseli vracet. Až letos Pavel zavolal, jestli by si mohl půjčit několik ozdob na stromek.
Syn Martin už dávno bydlel s přítelkyní. Předchozí Vánoce trávili společně u Ireny, zatímco Pavel přijel na oběd následující den. Letos si Martin přál zajít na Štědrý večer k otci a k matce přijít pětadvacátého. Irena souhlasila. Když se jí potom sestra ptala, zda nechce přijet k nim, řekla, že zůstane doma. V tu chvíli jí to připadalo jako docela příjemný plán.
Krabice zůstala u ní
Pavel přišel v sobotu dopoledne. Přinesl jí knihu, kterou si před měsícem půjčil, a v předsíni si sundal boty jako dřív. Irena ho zavedla do kuchyně, kde už měla nachystané dvě krabice. Myslela si, že chce doplnit svoje stříbrné ozdoby několika zlatými. Pak ale řekl, že by rád půjčil tu papírovou hvězdu, kterou Martin vyrobil ve školce.
Irena zvedla víko menší krabice. Hvězda ležela nahoře, zabalená v ubrousku. Měla nestejné cípy, zažloutlé lepidlo a na jedné straně několik zbylých třpytek. Každý rok ji zavěšovala poblíž špičky, i když se ke zbytku výzdoby příliš nehodila. Pavel se natáhl, aby ji vyndal, ale Irena položila ruku na okraj krabice. Řekla, že tuhle mu půjčit nechce.
„Jen na jeden večer. Martin ji tam uvidí.“
Nabídla mu místo ní dva slaměné andílky a několik menších koulí. Pavel odpověděl, že koule má. Šlo mu o něco, co Martin zná odmalička. Letos bude mít poprvé větší stromek a chtěl, aby na něm nebyly jen ozdoby z obchodu. Irena cítila, že se jí jeho vysvětlení dotýká víc než samotná žádost. Jako by bez jejich staré hvězdy neuměl synovi připravit opravdové Vánoce.
„Tuhle krabici sis tehdy nechtěl vzít,“ připomněla mu.
Pavel řekl, že tehdy bydlel v malém pronajatém pokoji. Neměl kam stavět stromek ani ukládat další krabici. Irena to věděla. Přesto si pamatovala hlavně vlastní odpoledne strávené tříděním. Pavel tehdy na většinu jejích otázek odpovídal, ať si to nechá. Teď měla něco z toho znovu vybírat a posílat za ním, tentokrát proto, že tam bude Martin.
Pamatoval si ulomený cíp
Hvězdu opatrně položila na stůl. Chtěla zkontrolovat provázek, který se zamotal do ubrousku. Pavel se na ni podíval a poznamenal, že levý cíp pořád trochu odstává. Irena řekla, že taková byla už ze školky. On zavrtěl hlavou. Cíp se přehnul doma, když Martin hodil do předsíně tašku a skočil na ni, aby ji otevřel.
Irena si vybavovala jiné podrobnosti. Jak pro syna přišla pozdě, protože dokončovala práci. Jak jí hvězdu nesl přes celou šatnu a trval na tom, že ji musí držet za provázek. Doma pak hledala místo, kam ji položit, aby z ní nepadaly třpytky do večeře. Pavla v té vzpomínce vůbec neměla. Myslela si, že tehdy zase dorazil až po synově usnutí.
„Lepil jsem to s ním na stole,“ řekl Pavel. „Chtěl na to náplast. Myslel, že se papír spraví jako koleno.“
Irena se přes všechen neklid krátce usmála. Větu o náplasti si pamatovala také. Jen už nevěděla, komu ji Martin řekl. Pavel otočil hvězdu rubem vzhůru a ukázal na proužek papíru přes ohyb. Pod ním bylo dětským písmem napsané jméno. Irena opravovala provázky a balila ozdoby tolik let, že ten proužek přestala vnímat.
Chvíli spolu prohlíželi i ostatní věci. Papírový řetěz se na několika místech rozlepil, slanému těstu na malém zvonku chyběl okraj. Pavel poznal rolničku, kterou Martin kdysi odmítal pustit z ruky. Nebyl tak nezúčastněný, jak si ho Irena při třídění krabic představovala. To však neznamenalo, že chce hvězdu odnést. Když ji znovu zabalila, udělala to pomalu, aby její pohyb nevypadal jako schovávání před ním.
„Tu si nechám tady,“ řekla. „Na stromek ji dávám každý rok.“
Pavel přikývl. Neřekl, že mu ji odpírá, ani znovu nepřipomněl Martina. Irena mu nalila kávu, která už trochu vychladla. Potom vytáhla ze spodní krabice tři dřevěné domečky. Syn si s nimi jako malý hrával pod stromkem. Navrhla, že je mohou dát přímo jemu. U Pavla budou letos viset a po svátcích si je Martin odnese domů.
Domečky už budou Martinovy
Pavel vybral domeček s červenou střechou, Irena přidala dva menší. Jeden měl odštípnutý komín. Zabalili je do papíru a Pavel na něj napsal Martinovo jméno. Irena zlaté koule zase uklidila. Nic dalšího už nenabízela a Pavel o nic dalšího nežádal. Při odchodu řekl, že jí pětadvacátého přinese zpátky vypůjčenou krabici na cukroví. O hvězdě už nemluvili.
Na Štědrý den si Irena postavila menší stromek na stolek u okna. Pověsila zlaté koule a potom vyndala hvězdu. Než ji zavěsila, otočila ji a palcem přejela přes proužek na zadní straně. Vzpomněla si na Martina s náplastí a na Pavla u kuchyňského stolu. Pak hvězdu pověsila dopředu, kde pro ni nechala volnou větvičku.
Odpoledne Martin zavolal. Poděkoval za domečky a řekl, že ten s rozbitým komínem si hned vybavil. Irena mu připomněla, že jsou všechny tři pro něj. Domluvili se na hodině zítřejšího oběda. V pozadí slyšela Pavla, jak se ptá, kde nechali nůžky. Martin se zasmál a odpověděl mu. Irena počkala, až se syn vrátí k telefonu, a potom hovor ukončili.
Večeři si připravila na malý talíř a prostřela si u kraje stolu, aby viděla na stromek. Chvíli jí vyhovovalo, že nemusí na nikoho čekat. Když pak chtěla nahlas poznamenat, že letos koupila moc sladké okurky, zarazila se. Položila vidličku a rozplakala se. Hvězda visela na svém místě. Irena po chvíli dojedla a zbytek salátu přikryla na zítřek.
