Článek
Pavla s Petrem k nám chodili skoro patnáct let. Na stole měli svoje oblíbené hrnky, společně jsme vybírali dovolené a jejich dcera u nás občas přespala. Když mi letos v srpnu Pavla zavolala, že se Petr odstěhoval, seděla jsem s ní do půlnoci v kuchyni. Mluvila o věcech, které jsem na jejich návštěvách nepoznala. O večerech, kdy si neměli co říct, i o jeho nové známosti. Domů jsem přišla s pocitem, že už ho u svého stolu nechci vidět.
Manžel Roman se mnou nesouhlasil. Petra znal ještě přede mnou, dvakrát týdně spolu hráli badminton a nehodlal ho kvůli rozchodu přestat zdravit. To jsem po něm nežádala. Vadilo mi, že po návratu ze sportu vypráví, jak se nasmáli, zatímco já před chvílí poslouchala Pavlu brečet do telefonu. Když jsem se zeptala, jestli Petrovi řekl, co si o jeho odchodu myslí, odpověděl, že si jde zahrát, ne ho vyslýchat.
Začala jsem Pavlu zvát na sobotní večeře. Poprvé byla ráda, podruhé přinesla zákusek. Roman se choval mile, ale večer někdy odešel do pracovny. Vyčítala jsem mu, že ji tam nechává se mnou, jako by u nás byla navíc. On namítal, že si chce také odpočinout. Připadalo mi samozřejmé, že když jeden z našich přátel zůstal sám, budeme mu nějakou dobu dělat společnost oba. Pavly jsem se nezeptala, jestli chce chodit každý týden.
Minulé pondělí Roman oznámil, že v sobotu přijde Petr s Klárou sledovat fotbal. Měli přinést něco k jídlu. Zeptala jsem se, kdo je Klára, přestože jsem to věděla. Řekl, že Petrova přítelkyně a že by mě rád seznámil. Představila jsem si, jak sedí na Pavlině místě a já jí podávám misku s oříšky. Žádala jsem, aby pozvání zrušil. Připomněl mi, že Pavlu také zvu bez porady s ním.
To srovnání mě rozčílilo. Pavle přece pomáháme, kdežto jim bychom uspořádali příjemné odpoledne, jako by se nic nestalo. Roman tvrdil, že jejich rozchod nezrušil jeho přátelství s Petrem. Nabídl, že se sejdou v hospodě. Jenže mně už vadilo i to, že se na setkání těší. Podle Pavly odešel Petr právě kvůli Kláře. Nedokázala jsem jejich návštěvu brát jako obyčejné seznamování. Řekla jsem Romanovi, ať tedy nechá původní plán, ale se mnou nepočítá. Přijal to a já nevěděla, jestli jsem chtěla, aby mě přemlouval.
Ve čtvrtek se Pavla zastavila vrátit pekáč. Přivezla jsem jí v něm předchozí týden zapečené těstoviny. Navrhla jsem, že bychom se tentokrát sešly už v pátek, ale měla jiný program. Přiznala jsem, koho Roman pozval na sobotu, a čekala, že se alespoň shodneme. Opřela pekáč o botník. „Já už nechci každý víkend někam chodit proto, abych nebyla sama,“ řekla. „A nechci, abyste se pak kvůli mně hádali.“
Ujišťovala jsem ji, že za naši hádku nemůže. Odpověděla, že to ví, ale nechce dostávat zprávy o tom, kdo Petra kam zve. Bylo mi trapně. Představovala jsem si, jak bude vděčná, že jsem se jí zastala, a ona stála u dveří v kabátě a chtěla odejít. Pekáč jsem odnesla do kuchyně a při návratu už měla ruku na klice. Řekla jsem jí, ať se ozve, až bude chtít přijít. Tentokrát jsem nepřidala žádný termín.
V sobotu jsem odešla do kina. Nechtěla jsem sedět v ložnici a poslouchat hosty přes dveře. Film jsem vybrala až u pokladny. Před začátkem jsem měla chuť napsat Pavle, jestli nechce přijít, ale zarazila jsem se. Pořád bych ji potřebovala mít vedle sebe jako potvrzení, že dělám správnou věc. Telefon jsem uklidila. Film mě bavil, jen cestou domů jsem si uvědomila, že vlastně nevím, komu o něm chci vyprávět.
Hosté už byli pryč. Roman skládal skleničky do myčky a zeptal se na kino. Odpověděla jsem krátce, i když jsem měla co říct. Nechtěla jsem se ptát na Kláru a on o ní nezačal. Pořád si myslím, že ji nemusel zvát tak brzy. Zároveň už nemůžu říkat, že to žádám za Pavlu. Ona si přeje, abychom jí Petra přestali připomínat. Já zatím nevím, jestli se s ním dokážu znovu normálně bavit. A mrzí mě, že Roman to zvládá tak snadno, přestože se mnou u Pavliny kuchyňské linky nikdy neseděl.
