Článek
Když Alena na konci léta začala s léčbou, nabídla jsem se, že ji budu vozit. Mám auto, v práci jsem si dokázala přehodit směny a bydlíme od sebe jen dvacet minut. Je o čtyři roky mladší a od rozvodu žije sama. Byla jsem ráda, že můžu udělat něco konkrétního. Před první cestou jsem jí koupila vodu, zjistila, kde zaparkujeme, a do telefonu si uložila termín další kontroly. Připadalo mi, že když všechno zařídím, bude se alespoň o něco méně bát.
Zpočátku mi po návratu děkovala a ještě večer jsme si zavolaly. Jenže jakmile začala mluvit o tom, co bude dál, odpovídala jsem dřív, než domluvila. Říkala jsem, že nesmí myslet na nejhorší a že to určitě dobře dopadne. Sama jsem tomu chtěla věřit. Když v autě zmlkla, pustila jsem rádio nebo vyprávěla něco z práce. Jednou řekla, že ji děsí další ráno v čekárně. Připomněla jsem jí, že minule jsme byly za hodinu venku. Vůbec jsem se nezeptala, co ji tam tak vyděsilo.
Postupně mi přestala volat večer. Na otázku, jak jí je, odpovídala, že stejně, a hovor končil u nákupu. Brala jsem to jako únavu. Při poslední společné cestě řekla, že chce dceři ukázat, kde nechává náhradní klíče, aby jí během návštěv nemocnice mohla zalévat. Hned jsem namítla, že na předávání domácnosti má ještě spoustu času. Podívala se z okna a zopakovala, že mluví o kytkách. Ulevilo se mi. Nezkoumala jsem, jestli mi chtěla říct ještě něco dalšího.
Na další kontrolu jsem si zase zařídila volné dopoledne. Když jsem jí dva dny předem napsala, v kolik přijedu, odpověděla, že pojede s paní Dvořákovou ze sousedního bytu. Znala jsem ji od vidění, občas Aleně převzala balík. Nabídla jsem se, že svezu obě. Alena napsala, že pojedou taxíkem a mám si nechat volno pro sebe. Seděla jsem v šatně v práci a četla tu zprávu několikrát. Měla jsem pocit, že cizí ženě důvěřuje víc než mně.
V neděli jsem jí po domluvě přinesla polévku. Zatímco hledala v lednici místo na hrnec, zeptala jsem se, proč si raději platí taxi. Odpověděla, že nejde o dopravu. Začala jsem vyjmenovávat, co všechno jsem mohla zařídit, a ona položila na linku sklenici, kterou právě vyndala. „S ní můžu říct, že mám strach,“ řekla. Namítla jsem, že přede mnou přece taky. Zavrtěla hlavou. Pokaždé ji prý přesvědčuju, že nemá důvod, a ona potom musí vysvětlovat, proč se bojí i tak. Nakonec se raději ptá na moje děti.
Cestou domů jsem se zlobila. Na sestru i na sousedku, která měla zřejmě správné odpovědi, zatímco já jen špatné. Pak jsem si vybavila, kolikrát jsem po Alenině ujištění, že je jí docela dobře, rychle změnila téma. Vyhovovalo mi to. Mohla jsem doma říct manželovi, že se drží, a na chvíli si oddechnout. Nechtěla jsem sestře zakazovat strach. Jen jsem ho nedokázala poslouchat, aniž bych potřebovala okamžitě něco namítnout. Ten večer jsem jí chtěla zavolat, ale nevěděla jsem, jak začít, a telefon zase položila.
Ozvala jsem se až další den a zeptala se, jestli ve čtvrtek můžu přijít na kávu. Seděly jsme u stolu a Alena řekla, že už ji rozčilují i zprávy od známých, jak je statečná. Chtěla jsem odpovědět, že to myslí dobře. Místo toho jsem se zeptala, co jí píšou. Ukázala mi telefon a potom se rozplakala. Byla naštvaná, že si ostatní plánují zimu, zatímco ona neví, na co bude mít sílu příští týden. Chvíli jsem jen seděla. Když požádala o kapesník, podala jsem jí krabičku. Nevěděla jsem, jestli se jí ulevilo. Neřekla, že ano.
Příští kontrolu má za týden a pořád s ní počítá paní Dvořáková. Alena mi to oznámila při loučení. Nenabídla jsem, že je odvezu, ale doma mě to znovu zamrzelo. Mám chuť se jí ptát, jestli už mi zase věří. Jenže tím bych po ní chtěla další uklidnění, tentokrát kvůli sobě. Ve čtvrtek jsem ji nepřerušila povzbuzením. Pořád se o ni bojím a pořád bych chtěla být ta, kterou si vezme s sebou. Zatím jí ale musím nechat možnost vybrat si někoho jiného, aniž by mi potom musela vysvětlovat proč.
