Článek
Radka držela na klíně plastovou krabičku se dvěma chleby. Přes průhledné víčko viděla plátek okurky přilepený zevnitř. Když před půlhodinou svačinu našla na kuchyňské lince, měla ještě na sobě tepláky. Teď seděla v autě před zavřenou bránou a ve zpětném zrcátku kontrolovala, jestli jí není poznat, že cestou brečela.
Nad oknem vrátnice svítilo malé světlo. Za sklem zahlédla Martinovo rameno a poznala jeho modrou mikinu. Byl tam. Opravdu seděl na vrátnici, jak jí řekl. Telefon měla položený vedle řadicí páky a ještě před chvílí přemýšlela, komu zavolá, jestli ho tu nezastihne.
Styděla se dřív, než vypnula motor.
Od plotu areálu na kraji Třebíče táhl chlad. Vystoupila, přimáčkla si krabičku k břichu a šla k okénku. Martin zvedl hlavu. Neusmál se hned. Nejdřív se podíval za ni, k autu, a pak na její ruce.
„Něco se stalo?“
„Zapomněl sis jídlo.“
Zvedla krabičku, jako by ji mohl přehlédnout. Přišel k okénku, odsunul sklo a sáhl po ní. Prsty měl teplé. Na okamžik se dotkly jejích a Radka zadržela ruku o zlomek vteřiny déle, než bylo potřeba.
„Nemuselas sem kvůli tomu jezdit.“
To věděla. V batohu měl ještě jablko, mohl si udělat čaj a jedna noc bez dvou krajíců by ho neohrozila. Jenže z jeho hlasu nedokázala poznat, jestli je rád, že ji vidí. Poslední dobou nedokázala poznat skoro nic.
„Pojď si aspoň ke dveřím,“ řekl. „Tady fouká.“
Obešla roh malé budovy. Otevřel jí vnější dveře do zádveří a podal jí svou druhou mikinu. Než si ji oblékla, přivoněla si k límci. Rychle, aby to neviděl. Voněla stejně jako polštář na jeho straně postele.
Ještě před půl rokem by jí připadalo směšné jet přes město jen proto, aby si na sebe mohla vzít manželovu mikinu.
V prodejně pekárny tehdy pracovala hlavně odpoledne. Domů se vracela po osmé, někdy později, podle úklidu a střídání kolegyň. Martin už míval po večeři. Čekal na ni v obýváku, uvolnil jí místo na pohovce a zvedl ruku, aby si mohla opřít hlavu o jeho rameno.
Po celém dni na nohou většinou nechtěla nic jiného. Občas usnula ještě před koncem pořadu. Martin ji probudil, podal jí brýle a šli si lehnout. O víkendech se pokoušeli dohnat nákupy, návštěvy i odpočinek. Radka si začala říkat, že právě tady je příčina všeho: pořád se míjejí.
Všeho znamenalo především to, že spolu už několik měsíců nespali.
Ne že by počítala dny. Nejdřív ne. Pak si začala pamatovat poslední večer až příliš přesně, včetně toho, co měli k večeři. Když Martin jednou v neděli ráno otočil polštář na chladnou stranu a znovu usnul, dívala se mu na záda a v duchu se vracela k datu v kalendáři.
Bylo jí čtyřiačtyřicet. Připadalo jí trapné používat to číslo jako argument, přesto ho při první hádce vyslovila.
„Nejsme přece tak staří.“
Martin tehdy seděl na kraji postele a hledal nohou pantofel. Řekl, že o stáří nemluvil. Že je prostě unavený. Věřila mu a zároveň chtěla, aby únava jednou skončila přesně ve chvíli, kdy ona bude mít odvahu se přiblížit.
Zpočátku to zkoušela lehce. Políbila ho při vaření, vsunula mu ruku pod paži při procházce, večer se k němu přitiskla. Některé z těch chvil byly hezké. Jenže když nikam nepokračovaly, ztuhla. Martin se zeptal, co se děje, a ona odpověděla, že nic.
Potom spolu nemluvili až do rána.
V březnu si koupila novou noční košili. Ne nijak zvláštní, jen měkkou, zelenou, ve které se sama sobě líbila. Martin řekl, že jí sluší, a položil jí ruku na bok. Byla tak šťastná, až se jí sevřelo hrdlo. Když se pak natáhl pro knížku, zeptala se, jestli to říká jen ze slušnosti.
„Co přesně?“
„Že se ti líbím.“
Odložil knížku. Začali mluvit a skončili u toho, jestli jí někdy lhal, zda má někoho jiného a proč se na každou její otázku tváří jako na výslech. Košile jí během rozhovoru vyjela nad kolena. Přetáhla přes sebe deku a přála si, aby ji vůbec nekupovala.
Další den si v pekárně všimla nového rozpisu. Kolegyně Jana žádala víc odpoledních, aby mohla ráno vodit vnuka do školky. Radka nabídla výměnu. Začínat brzy jí nevadilo; myslela na večery, které by konečně nemusely začínat únavou po zavírání.
Nebylo to úplně snadné. Vedoucí chtěla zachovat obsazení sobot a další kolegyni se nelíbilo, že bude Radka častěji odcházet po poledni. Domluvily se na zkoušce na dva měsíce. Radka za to převzala dvě ranní soboty a jednu směnu, kterou si původně chtěla nechat volnou.
Martinovi to řekla nadšeně, když doma věšel vyprané ručníky.
„Budu končit dřív. Budeme mít večery.“
Otočil se s mokrým ručníkem v ruce. „Všechny?“
Usmála se. „Skoro. To je dobře, ne?“
Řekl, že jo. Pak ručník ještě jednou přehnul přes šňůru, protože jeden konec visel níž. Radka ho objala zezadu. Opřel se na chvíli o ni, ale místo jeho těla vnímala hlavně tu krátkou prodlevu před odpovědí.
První společný večer připravila těstoviny. Druhý navrhla procházku kolem řeky. Třetí už nevěděla, co má připravit, aby nevypadalo, že něco připravuje. Martin se vracel z práce, převlékl se a pokaždé se zeptal, jaký měla den. Odpovídala a přitom sledovala, jestli se k ní posadí blíž.
Jednou ji políbil do vlasů, když sklízela nádobí. Otočila se k němu tak rychle, že bokem strčila do otevřené myčky. Oba se zasmáli. Chytil ji kolem pasu a ona na okamžik zapomněla na všechny předchozí večery.
Pak ho políbila znovu a on trochu uhnul.
„Dneska bych si jen lehl, Radu.“
Pustila ho. Nebouchla dvířky, ačkoli měla chuť. Jen se zeptala, co tedy ještě má udělat. Martin se stáhl tak viditelně, že jí to připadalo kruté. Odpověděl, že nemusí dělat nic. A právě takovou odpověď už nedokázala snést.
O týden později jí oznámil, že vzal několik nočních směn na vrátnici. Známý tam sháněl záskok. Šlo o čtyři noci za měsíc, před jeho volnými dny, a Martin už mu potvrdil první termíny.
„Ty potřebuješ ještě jednu práci?“
„Hodí se nějaké peníze navíc.“
Neřekl to přesvědčivě. Měli rezervu, splátky zvládali a o žádném větším nákupu nemluvili. Radka se podívala na svůj nový rozpis přichycený magnetem na lednici. V pátek měla končit ve dvě. Martin odcházel v šest.
„Já si kvůli nám měním směny a ty si najdeš noční.“
„Nejsou to všechny večery.“
To byla pravda. Přesto si připadala, jako by ji nechal stát před zavřenými dveřmi. Když se ho zeptala, proč se s ní předem nedomluvil, řekl, že si nemyslel, že kvůli pár záskokům musí žádat o souhlas. Použil slovo souhlas a ona už slyšela jen to.
Od té doby si všímala, jak se před noční připravuje. Vzal si čisté tričko. Zkontroloval telefon. Do termosky si nalil kávu a před odchodem se podíval do zrcadla na chodbě. Dělal to i předtím, než šel nakoupit. Najednou to však všechno mohlo znamenat něco jiného.
Při první noční mu napsala ve čtvrt na deset, jestli je tam klid. Odpověděl, že ano. Ve tři čtvrtě na jedenáct se zeptala, jestli už jedl. Tentokrát se ozval až za půl hodiny. Byl na obchůzce. Přemýšlela, zda by právě takhle odpověděl muž, který na žádné obchůzce není.
Druhou noc si slíbila, že psát nebude. Vydržela to do půlnoci.
Neměla žádný důkaz. To jí na vlastních myšlenkách vadilo nejvíc. Hledala nesrovnalosti v jeho obyčejných větách a zároveň toužila, aby jí dal jediný důvod se zastydět a všeho nechat. Aby ji objal tak samozřejmě, že by ho už nemusela zkoušet.
—
Teď stál před ní, o pár kroků dál měl rozsvícenou vrátnici a na stole krabičku s její svačinou. Nikde cizí kabát, druhý hrnek ani vůně, kterou by nepoznala. V zádveří leželo trochu štěrku zaneseného na podrážkách a od radiátoru bylo teplo.
Martin přisunul od stěny židli. „Sedni si. Dáš si čaj?“
Zavrtěla hlavou, ale posadila se. Mikina jí byla dlouhá přes prsty. Věděla, že by měla říct něco obyčejného a jet domů. Jenže právě z domova za ním přijela. Uviděla krabičku na lince a během pěti minut se oblékla. Celou cestu si chystala otázku, kterou teď nemohla dostat přes rty.
„Ty jsi mi nevěřila, že jsem tady?“ zeptal se.
Sklopila oči k rukávům. „Nevím.“
„Radko.“
„Tak ne. Nevěřila.“
Vyslovit to nahlas bylo horší, než čekala. Martin se opřel o rám vnitřních dveří. Nezlobil se tak, jak se bála. Vypadal spíš, jako by mu někdo potvrdil nepříjemnou zprávu, kterou už dlouho čekal.
„A teď už věříš?“
Podívala se na jeho obličej, na strniště pod bradou, kterého se odpoledne chtěla dotknout. „Že jsi tady, jo.“
Chvíli bylo slyšet jen tiché bzučení zářivky z vedlejší místnosti. Radka čekala další otázku. Martin místo toho sáhl po druhé židli a sedl si naproti ní, pořád tak, aby viděl k bráně.
„Můžu ti něco říct, aniž bys mi hned vysvětlovala, že to tak není?“
Chtěla odpovědět, že mu přece nic nevysvětluje. Zarazila se. Přikývla.
Martin si promnul dlaně. „Mně je tady někdy líp.“
Ta věta ji zasáhla mnohem víc než všechna opožděná odepsání. Přitáhla si mikinu těsněji k tělu. Všiml si toho a zavřel vnější dveře, které za ní zůstaly pootevřené. Když si znovu sedl, jeho pozornost ji skoro rozplakala.
„Líp než se mnou.“
„Tady vím, co se ode mě čeká. Zkontroluju areál, otevřu rannímu rozvozu. Když si sednu, můžu jenom sedět.“
Radka se podívala na prázdný prostor mezi nimi. „Doma taky můžeš.“
Martin sklopil hlavu. Uvědomila si, že právě udělala to, oč ji před chvílí žádal, aby nedělala.
„Dobře,“ řekla tiše. „Tak mi to řekni.“
Chvíli hledal slova. Když se k ní doma přitulí, prý už dopředu přemýšlí, jak to skončí. Jestli bude muset vysvětlovat, proč chce jen ležet vedle ní. Jestli se může zvednout pro pití, aniž by to vypadalo jako útěk. Někdy se nepřiblíží vůbec, protože nechce zase sledovat, jak se jí změní obličej.
„Já tě nechci zkoušet,“ řekla.
Tentokrát zvedl oči. Radka si vzpomněla na myčku, na zelenou košili, na vlastní otázku, co ještě má udělat. Bylo jí horko a mikinu si přesto nesundala.
„Asi chci,“ opravila se. „Nebo poznat, jestli mě ještě chceš. Já už nevím, jak jinak to poznám.“
„Já ti říkám, že tě mám rád.“
„To říkáš i mámě.“
Jakmile to vyslovila, přála si větu vzít zpátky. Martin se odvrátil k oknu. Na čele se mu objevila ta drobná svislá vráska, kterou míval, když nechtěl říct něco zlého. Radka sevřela prsty mezi koleny a čekala, až se na ni znovu podívá.
„Promiň. Já vím, že to není totéž.“
Venku projelo auto a světla na okamžik přejela po zdi. Martin vstal, podíval se z okna a zase se vrátil. Radka sledovala jeho pohyb s podivnou úlevou. Měl tady práci, skutečné drobné povinnosti. Ona za ním přesto přišla i s tím, před čím možná odcházel.
„Mně to taky chybí,“ řekl po chvíli.
Zvedla hlavu. Neusmíval se. Radka už otevírala ústa s otázkou, proč tedy nic neudělá, ale zachytila ji dřív, než ji vyslovila.
„Jen nevím, jak se k tomu vrátit,“ pokračoval. „Párkrát se mi nechtělo. Pak jsme se pokaždé hádali. Teď si připadám, že ještě ani nesedím vedle tebe a už to můžu pokazit.“
Vzpomněla si, jak mu na pohovce posouvala ruku ze svého ramene níž. Myslela si, že mu pomáhá pochopit, co chce. Když se potom podíval na hodiny, slyšela v tom odmítnutí. Nikdy se ho nezeptala, co chtěl on tím původním obyčejným objetím.
To ale neznamenalo, že ji přestalo bolet, jak daleko od sebe sedí.
„Já takhle nechci žít pořád,“ řekla. „Nechci se bát na tebe sáhnout. A nechci se tvářit, že mi nic nechybí, abys měl doma klid.“
Přikývl. „To po tobě nechci.“
„Ale odcházíš sem.“
Tentokrát přikývl pomaleji. Řekl, že když mu známý nabídl záskoky, nemyslel na jejich postel. Nejdřív se mu líbilo něco nového a pár peněz navíc. Teprve potom zjistil, že před odchodem necítí sevření v žaludku jako před dalším večerem, který by měl dobře dopadnout.
Radka zírala na vlastní ruce. Představovala si ho, jak doma obrací čisté tričko a těší se, že už za chvíli nebude muset nic vysvětlovat. V těch samých chvílích ona přemýšlela, pro koho si ho obléká.
„To jsi mi měl říct.“
„Jo.“
Nedodal, že by ho stejně neposlouchala. Byla ráda. Už si tu odpověď připravovala sama a nevěděla, jestli by unesla slyšet ji i od něj.
Martin otevřel svačinu a nabídl jí jeden chleba. Zavrtěla hlavou, pak změnila názor. Od rána jedla jen rohlík v práci a odpoledne pár lžic jogurtu. Vzala si krajíc a soustředila se na drobky padající na ubrousek. Okurka byla v jednom místě rozmáčená.
„Ta krabička byla jen záminka,“ řekla.
„Já vím.“
„Mohls být doma a já bych ti ji ani nepodala. Nechala bych ji na stole a čekala, jestli si všimneš, že jsem ti ji udělala.“
Martin odložil jídlo. Radka se krátce zasmála, ale ne proto, že by to bylo vtipné. Bylo hrozné slyšet vlastní malé nástrahy popsané obyčejnými slovy. Žádná z nich jí přitom nepřipadala jako nástraha, když chystala chleba nebo vybírala film na večer.
„Ty směny jsem neměnila jen kvůli tobě,“ řekla. „Mně se taky líbí chodit dřív domů. Jen jsem pak čekala, že za to dostanu…“
Nedořekla to. Martin jí nepomáhal najít slovo. Vlastně byla ráda, že mlčí. Nebylo slovo, po kterém by si připadala líp.
Dojedli v tichu. Potom se z vysílačky na stole ozval krátký zvuk. Martin zvedl ruku, aby chvíli počkala, a šel se podívat dovnitř. Radka slyšela jeho odpověď, několik běžných vět o ranním příjezdu. Dívala se na židli, ze které vstal, a poprvé ten večer nekontrolovala čas na telefonu.
Když se vrátil, zeptala se, kdy má příští volný večer.
Jeho ramena nepatrně poklesla. Viděla to. Tentokrát si toho všimla včas.
„Nemyslím takhle,“ dodala. „Chci se s tebou normálně vidět. Ale nevím, jak ti říct, že normálně, aby to zase nebylo něco, co máš splnit.“
Martin se opřel o zeď. „Já taky nevím.“
Ta odpověď byla nepříjemná, a přesto snesitelnější než uklidňování. Zkusila mu navrhnout středu. Končila brzy a on měl druhý den obvyklou denní směnu. Mohli by si udělat jídlo, sednout si k něčemu a nic dalšího nechystat.
„A když se to nepovede?“ zeptal se.
„Tak se to nepovede.“
Znělo jí to cize. Nevěděla, jestli by to ve středu skutečně dokázala. Nechtěla mu ale slibovat, že už nikdy nebude zklamaná. Řekla mu právě to. Může ji něco zamrzet. Jen se pokusí neudělat z toho hned odpověď na otázku, zda s ní chce žít.
Martin přikývl. Pak dodal, že by nemusela být večeře slavnostní. Radka se podívala na zbytek chleba v krabičce a poprvé se usmála bez čekání, co udělá on.
Před odchodem mu chtěla mikinu vrátit. Řekl, ať si ji nechá na cestu k autu. Stála před ním a na okamžik nevěděla, jak se rozloučit. Natáhl ruku, ale zastavil se, než se jí dotkl.
„Můžu?“
Přikývla. Objal ji přes ramena. Opřela se mu tváří o krk a pocítila tak prudký stesk, až ji napadlo požádat ho, aby přijel domů. Spolkla tu větu. Ještě chvíli zůstala u něj a pak se sama o kousek odtáhla.
To objetí nebylo příslib. Musela si to připomenout už cestou k autu. Chybělo jí, co mohlo následovat. Současně jí bylo tepleji a nechtělo se jí plakat.
—
Ve středu přišla z pekárny domů a otevřela lednici. Měla v plánu koupit rybu a něco upéct. Vytáhla máslo, postavila ho na linku a chvíli se na ně dívala. Pak ho vrátila. Věděla, kolik odpovědí by dnes chtěla dostat za jeden moučník.
Udělala brambory s tvarohem. Když přišel Martin, seděla u stolu s nohama na druhé židli. Chtěla vstát, ale on položil tašku, umyl si ruce a začal hledat talíře. Ukázala mu dva připravené vedle sporáku.
„A kde máme slavnostní svícen?“ zeptal se.
Ztuhla. Martin se přestal usmívat a sáhl po hrnci. „Promiň. Chtěl jsem si udělat legraci.“
Nevěděla, co na to říct. Chvíli se zlobil sám na sebe tak viditelně, až jí to připomnělo vlastní přípravy na večer. Odsunula židli a došla pro příbory. Když se k němu natáhla přes stůl, oba se vyhnuli na stejnou stranu a cinkli o sebe vidličkami.
„Tak to zatím jde,“ řekl Martin.
Radka se krátce zasmála. Potom jedli. Nebylo to hned lehké, ale Martin jí začal vyprávět o prasklém kolečku na vozíku v práci a ona se tentokrát neztratila po třetí větě. Pak mluvila o ženě, která si v pekárně objednala chléb na další den a zase si ho nevyzvedla.
Po jídle navrhl procházku. Dole před domem zjistili, že drobně prší. Martin se podíval k jejich oknům, jestli se nevrátí pro deštník. Nechtělo se mu do schodů, jí taky ne. Došli jen k řece a zpátky. Cestou ji vzal za ruku a začal jí vyprávět o psovi, který ráno vběhl jejich sousedovi do auta.
Doma si sedli na pohovku. Martin nechal mezi nimi místo a Radka několik vteřin nenáviděla, jak opatrní teď oba jsou. Chtěla se vrátit do doby, kdy to nikdo nemusel domlouvat. Pak položila dlaň na polštář vedle sebe.
„Sedneš si blíž?“
Přesunul se. Opřela si hlavu o jeho rameno. Nezapnul hned televizi a ona se bála, že čeká další pokyny. Tak sáhla po ovladači sama. Našli pořad, na který se dřív dívali, a asi po deseti minutách se shodli, že je dneska protivný. Přepnuli jinam.
Martin ji pohladil po paži. Tělem jí projelo známé očekávání. Zvedla hlavu a krátce ho políbila. Usmál se, ale dál nepokračoval. Zklamání přišlo tak rychle, až ji to urazilo. Po všem, co si řekli, byla zase tam. Narovnala se a Martin stáhl ruku.
„Nic jsi neudělal,“ řekla dřív, než se stačil zeptat. „Jen potřebuju chvilku.“
Přikývl. Neotočil se zády a ona neodešla do ložnice. Chvíli seděli každý sám, pak se opřela zpátky. Martin jí ruku kolem ramen nepoložil hned. Musela vydržet i těch několik vteřin.
Později si šel udělat čaj. Zeptal se, jestli chce taky, a přinesl oba hrnky na tácu. Ten její položil před ni, trochu čaje vyšplíchlo na stůl. Utřel ho rukávem. Radka si všimla, že je to její starý zvyk. Vždycky ho za to napomínal a podával jí utěrku.
„To jsem neviděla,“ řekla.
„Dobře.“
Když si sedl, nepřitiskla se k němu hned. Drželi každý svůj hrnek a chvíli se dívali. Večer nemusel skončit jen proto, že se v něm na pár minut necítila dobře. Jenže to zjištění nedokázalo zahnat všechno, co jí chybělo.
V posteli se dlouho převalovala. Martin položil ruku na její přikrývku, ale za chvíli usnul. Radka slyšela jeho pravidelný dech a přemýšlela, jestli to bude za měsíc stejné. Představa ji děsila. Nechtěla ho budit k dalšímu rozhovoru, přesto měla na jazyku tolik věcí, že skoro nemohla polknout.
Nakonec vstala a došla si pro vodu. V kuchyni ještě ležel tác. Odnesla hrnky do dřezu, na chvíli se opřela o linku a potom se vrátila do ložnice. Martin se ze spaní zeptal, kolik je hodin. Odpověděla mu a lehla si. Ruku už měl pod polštářem.
V pátek měl další noční. U večeře jí sám řekl, v kolik odchází, a zeptal se, jestli si o dalších termínech mohou promluvit, než potvrdí nový měsíc. Neodvolal práci. Radka to chvíli nesla jako zklamání, které už znala.
„Pořád chceš chodit?“ zeptala se.
Řekl, že zatím ano. Díval se při tom na ni. Radka přikývla, ale Martin ještě chvíli čekal, jestli něco dodá. Pak vzal do ruky rozpis a začal jí ukazovat noci, které mu nabídli. U jedné připomněla narozeniny jeho sestry. Škrtl ji a napsal známému, že ten večer nemůže.
Radka vytáhla i svůj papír. V úterý končila po poledni. Zeptala se, jestli by ji vyzvedl v pekárně, až půjde z práce. Mohli by se cestou stavit na jídlo. Martin mohl. Chtěl vědět, jestli má přijít dovnitř, nebo počkat venku.
„Přijď dovnitř. Někdy mě ještě zdrží zákazník.“
Zopakoval si čas a přitáhl k sobě talíř. Radka se dívala na úterý v rozpisu. Napadlo ji, co si ten den oblékne, a vzápětí se sama na sebe rozzlobila. Vždyť se na něj chtěla těšit. Nevěděla ještě, jak to udělat, aby se spolu s těšením nezačala bát. Věděla jen, že si přeje zvednout v úterý oči od pultu a uvidět ho mezi dveřmi.
