Článek
Bylo středeční odpoledne a poprvé od rána jsem měl několik minut k dobru. Zaparkoval jsem u nízkého domu, odsunul lehké obálky a našel krabici se dvěma plastovými páskami. Paní Vítková už stála za brankou. Měla zapnutý kabát a ruce zasunuté hluboko v kapsách. Obvykle mi otevřela až po druhém zazvonění. Dneska sledovala každý můj pohyb od chvíle, kdy jsem vystoupil.
Vytáhl jsem krabici na kraj nákladového prostoru. Byla větší, než jsem si podle údaje v telefonu představoval, a při zvedání jsem si ji opřel o stehno. Kývl jsem směrem k domu. Paní Vítková zavrtěla hlavou a ukázala na vydlážděné místo před brankou. Tam ji mám postavit. Dál ne.
Položil jsem zásilku na zem. Na dlažbě zůstaly po ranním dešti tmavé skvrny. Paní se sklonila a chytila jednu pásku, jako by za ni chtěla krabici odnést. Karton se naklonil, druhý roh zůstal stát. Hned ji pustila. Udělal jsem krok dopředu a ona se postavila před krabici, přímo proti mně.
Zastavil jsem se.
Minule jsem jí nesl menší zásilku až k otevřeným dveřím. Zrovna hledala brýle, abychom mohli dokončit předání. Za ní stál sušák, přes židli viselo prádlo a na podlaze byly nákupní tašky. Zvedl jsem služební telefon a vyfotil balík. Chtěl jsem mít doklad, kdyby později přišel dotaz, kam jsem ho dal. Do záběru se vešlo podstatně víc než krabice.
Všimla si toho. Požádala mě, abych snímek smazal, a natáhla ruku k displeji. Telefon jsem otočil k sobě. Na další adrese už mi volali podruhé, tak jsem řekl, že to vyřídím, a přitom stiskl odeslat. Nechtělo se mi hledat jiný záběr ani vysvětlovat, že tu fotografii vlastně nepotřebuju.
Teď měla připravený telefon ona. Pomalu odemykala obrazovku a já se díval na krabici mezi námi. Nabídl jsem, že ji přenesu do chodby. Tentokrát bez focení. Paní Vítková se zeptala, jestli jsem tedy ten minulý snímek opravdu smazal.
„Ne. Odeslal jsem ho,“ řekl jsem.
Chtěla vědět kam. Vysvětlil jsem, že k záznamu zásilky v našem firemním systému. Znovu požádala o odstranění. Tentokrát jsem jí neslíbil, že to jednoduše vyřídím. Napsal jsem před ní kanceláři číslo zásilky a její žádost. Připojil jsem, že jsem fotografii odeslal přes výslovný nesouhlas zákaznice. Pak jsem jí zprávu ukázal.
Přečetla si ji a požádala mě o telefonní číslo kanceláře. Nadiktoval jsem jí ho. Jestli snímek odstraní a kdy, jsem jí říct neuměl. Na displeji zatím nebyla odpověď. Schoval jsem telefon do kapsy a omluvil se. Paní se podívala k domu. Čekal jsem, že konečně ustoupí od krabice.
Místo toho zavolala sousedovi.
Požádala ho, jestli může přijít k brance, že sama zásilku nezvedne. Stál jsem od ní na délku paže a slyšel každé slovo. Ještě před chvílí jsem jí mohl pomoci během několika vteřin. Teď se kvůli mně musel někdo převléct ze zahradních bot a obejít kus ulice.
Soused měl přijít za pár minut. Čekal jsem, abychom potom dokončili předání. Mohl jsem zatím přeskládat další balíky nebo se napít. Místo toho jsem pořád sledoval její ruce a chystal se nabídnout aspoň přisunutí krabice. Paní Vítková však stála u branky a já si netroufl dotknout se ani těch pásek.
Telefon mi v kapse zavibroval. Vytáhl jsem ho, ale volal další zákazník. Hovor jsem odmítl a přístroj zase schoval. Za domem cvakaly zahradní nůžky. Paní se dívala tím směrem. Trochu jsem povolil kolena, připravený balík zvednout, kdyby si to rozmyslela. Nepožádala mě.
Soused přišel boční uličkou v pracovních rukavicích. S paní se pozdravil, sehnul se a vzal krabici zespodu. Ustoupil jsem mu. Paní Vítková odemkla dům a prošla dovnitř za ním. Zahlédl jsem kraj stejného sušáku. Hned jsem se podíval jinam.
Když se vrátila zavřít branku, dokončili jsme předání bez fotografie. Na mou zprávu kancelář ještě neodpověděla. Paní si zkontrolovala uložené číslo a rozloučila se. V autě jsem položil telefon na držák, ale ruku z něj hned nesundal. Všechny ušetřené minuty byly pryč. Díval jsem se na zavřené dveře a znovu si vybavil, jak snadno jsem jí minule řekl, že to vyřídím.
