Článek
Je něco po páté. Sedím v klubu na Václaváku, kde slavíme demokracii a svobodu. Bujaře, řekla bych, ale přesto mě to dojímá. Vzpomínám na to, jak před pětatřiceti lety máma plakala u televize a já jsem nerozuměla proč. Už si nepamatuju, co mi na to řekla, ale dotklo se mě to moc. Ten okamžik mi připadal, jak to říct, poetický.
Přesto má každá revoluce, a to především, svou drsnou prózu. Díky magnetické rezonanci dnes víme, že jak u čtení, tak u psaní poezie, se v lidském mozku aktivují jiná centra než u čtení a psaní prózy. Pocitově mi to tak připadá i u vnímání okolní skutečnosti. Někdy je moje percepce reality ryze prozaická, ale pak, najednou … se kolem mě rozprostře báseň. Třeba když se miluju se svou spřízněnou duší nebo když vidím slzy v očích někoho, na kom mi záleží.
Je už po šesté a v klubu se zpívá. „Ať mír zůstává s touto krajinou.“ Stavuje se za námi i Vladimír Merta a celé mě to začíná dojímat ještě víc. Jsem obklopena příjemnou pozorností, v jaké málokdy pomyslím na to, že mám v kabelce telefon. Ale dneska si vzpomenu. Je jako svit měsíce za honosnými závěsy vysokánských klubových oken. Nevidím ho, ale cítím, že tam je. Vím totiž, že mi na něj dnes dorazí jeden text. Text zdaleka a v imperialistickém jazyce, který se učím od šesti let, protože můžu. A díky sametové revoluci jsem se pak v klidu mohla naučit šest dalších. Moje dojetí zas o fous vzroste, ale pořád jsem v próze.
V půl osmé už to nevydržím a po anglicku se vytratím do hukotu náměstí. Je tam rušno a svádí to k davové euforii, ale já odolávám a rychle seběhnu do metra. Tolik se už toužím na ten text podívat. Chtěla bych si ho ale přečíst až doma, v klidu, když budu sama. Ve vagonu veškerou moji pozornost pohltí jedna stařena. Zvláštním způsobem si mne ruce. Jsou členité, ale zároveň heboučké. Ráda bych se jich dotkla. Představuju si je v mém věku. Co asi dělaly? Cinkaly klíči? Měly i ony svoji spřízněnou duši k pohlazení?
Nakonec mi ani svoboda, ani demokracie, ani stařena nepomůžou na ten text zapomenout. Musím se na něj podívat hned. Mezi Palmovkou a Českomoravskou si ho stihnu přečíst třikrát. Je jako průlet oceánem, zpoza kterého se za mnou vydal. Vrazí mi do očí slzy, které se marně snažím zastavit. Jsem v básni. Poetická centra mého mozku se rozsvítí a celý ten den mi začne připadat jako sen. Už jenom to, že můžu být v Praze. Když jsem ještě před chvíli byla na Brači, odkud jsem jela přes pět států bez toho, aniž bych z kabelky vytáhla mobil. Nebo občanku.
Děkuju svobodo, děkuji demokracie.
Děkuju stařeno, děkuji Prague Business Club.
Děkuju Mami.
<3
