Článek
Maminko, sedím sám v podzimním větru a marně vzpomínám, kdos vlastně byla.
Snažím se vzpomenout na tvou tvář, ale vidím jen mlhu.
Chci si vybavit zvuk tvého hlasu, ale neslyším nic, než šum listí stromů.
Vždy jsem byl jen já sám, zdá se mi, bez průvodce.
Tvé jméno je mi tak podivně cizí, když dívám se na tvůj hrob.
Jsem unavený a malátný z prohraného boje o pocit radosti.
Chci odejít a žít jen sám i přes nepohodlí a strach z neznámých zvuků.
Ležíš v hrobě a nevnímáš nic, já stojím vedle tebe a pohrdám člověkem.
Vítr sílí a člověk je slabý, vítr je věčný a člověk smrtelný.
Hodí se poděkovat.
