Článek
„Děkujeme, že jste nás neopustili“
Tohle slyšel Martin Bartkovský, šéfredaktor Reflexu, na Ukrajině víc než cokoliv jiného. Lidé tam podle něj nemají v plánu se vzdát. Nečekají, až je někdo zachrání. Sami pomáhají, i když jsou ve válce. A přesto z nich cítíte sílu a vděk.
Na Ukrajinu se vydal s organizací Post Bellum. Ne jako novinář, ale jako někdo, kdo chce opravdu přiložit ruku k dílu. Konvoj vezl šest sanitek, další vozy a humanitární pomoc od lidí z Česka, Slovenska i Švýcarska. Za tři dny urazili přes 1500 km.
Před odjezdem absolvoval bezpečnostní školení, na místě používá šifrované aplikace a nosí evakuační batoh obsahující čelovku, lékárničku a pas. A taky už ví, že když začne letecký poplach, pomáhat nesmí. V podcastu Padni komu padni vypráví, že ho první poplach zastihl zrovna na záchodě. Poplach byl okolo osmé ráno, Rusko je „prý velkorysé,“ že je nechalo vyspat, většinou totiž poplach zní i přes noc nebo brzy ráno.
Co se děje, když zazní siréna
Poplach není výjimečný stav. V Kyjevě podle něj nebyl asi tři dny za posledních tisíc dní. Když zní siréna, vypínají se telefony, lidé jdou do krytů. Rusko prý čeká, až se do oblasti zasažené raketou seběhnou lidé a pošle další raketu.
Bezpečnostní režim je tvrdý. I civilisté musí být připravení. Nosí evakuační batohy, izraelské obvazy, stahovací pásy proti krvácení. Martin se učil, jak si ho nasadit jednou rukou. „Musíte to zvládnout, když jste sám. Když krvácíte,“ dodává.
Život běží dál
Kavárny a bary ve městech jako Lvov nebo Kyjev stále fungují. Ale po půlnoci nesmíte být venku. Pokud někoho chytí opilého, nebo při přestupku, může být poslán rovnou na frontu.
V Kyjevě bylo za posledních tisíc dní ticho jen tři dny. Každý den v poledne je ve větších městech minuta ticha. Zastaví se školy, továrny i všechna auta a MHD. Je neuvěřitelné, že šestiproudá silnice najednou utichne. Také zní ukrajinská hymna a připomínají se padlí.
Rodiny objímají portréty svých blízkých. Vojáci, kteří dostali krátkou rotaci z fronty, chtějí jen na chvíli do lesa, kde nejsou miny.
Co ho překvapilo byla dětská hřiště, která jsou daleko od vesnic, uprostřed lesů. Nejdřív to nechápal, ale nakonec zjistil, že jsou postavená daleko od měst a vesnic, protože tam většinou nemíří žádné rakety.
Politika jde stranou. Válka ne
Čím blíž frontě, tím méně se lidé baví o politice. Spíš řeší běžné věci. Kde pomoci, kde sehnat topení, jak to zvládnout. Přesto prý mají v paměti jasně uložené, kdo je podpořil. Češi byli první, kdo poslal tanky. Mluví o Fialovi, zmiňují Poláky a Slovince. Zatímco Západ řešil, co „ještě můžeme, aby to nenaštvalo,“ Češi prostě jednali. A Ukrajinci na to nezapomínají.
A i když si přejí mír, nikdo nemluví o kapitulaci. Vnímají to jako boj o existenci. O ukrajinštinu, o národ. Vědí, že pokud padnou, nebudou z nich jen poražení. Nebudou jako stát existovat.
Příběh, který se nedá zprostředkovat jinak
A přesně tohle přináší nová epizoda politického podcastu Padni komu padni, ve které šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský mluví přímo z Ukrajiny, kam zavítal díky organizaci Post Bellum. V podcastu zdůrazňuje, že není v roli politického novináře, ale opravdového dobrovolníka.
V epizodě nechybí ani typický Bartkovského pichlavý humor. Třeba když nadhazuje, že by do autobusu směr Ukrajina posadil všechny politiky, kteří chtějí zastavit pomoc. „Ať to zkusí těm lidem říct do očí.“
