Článek
Sedím u stolu v bytě, ve kterém se ještě vůbec nevyznám, a netrpělivě sleduji hodiny. Malá ručička už se neúprosně blíží k jedenáctce a zatím se z mojí dočasné rodiny nikdo o večeři ani nezmínil. Sedmiletá Paula si se mnou vesele hraje a zřejmě nikdo kromě mě nemá pocit, že už by měla být pár hodin uložená v posteli. Jelikož jsem na úplném začátku mého půlročního pobytu, zmůžu se pouze na velmi kostrbatou větu, která pravděpodobně obsahuje pár gramatických chyb. „Dneska nebudeme večeřet?“, zeptám se španělsky, upírající nervózní pohled na Yoli, moji hostitelskou mamku. Ta se pobaveně rozesměje a odpoví mi se silným malagským přízvukem, který zatím ještě nedokážu rozluštit. V ten moment, vlastně spíš až když nám o půl dvanácté Yoli naservírovala hotdog s pytlíkem chipsů, mi došlo, že nějaké stereotypy asi nevznikly pro nic za nic. Došlo mi, že si budu muset zvyknout na trochu odlišný způsob života a nemohla jsem se dočkat.
Každé zemi připadají určité stereotypy, které se s ní pojí. Můžou a nemusí být pravdivé, přesto je ale všichni bez přemýšlení šíříme a nějakým zvláštním způsobem jim i věříme. Jako Češka bych správně měla místo vody pít pivo a sandály zásadně nosit jenom s ponožkami. Před sedmi měsíci se mi ale naskytla příležitost odjet do španělské Malagy a půl roku tam studovat. Moje okolí mi v reakci na to samozřejmě začalo vyjmenovávat všechny údajné povahové rysy Španělů, se kterými se tam určitě setkám. Španělsko je země, která stereotypy přímo oplývá. Těšila jsem se tedy až zjistím, které z nich jsou skutečně pravdivé a které jsou spíše kolektivními výmysly. Jelikož jsem obklopena Španěly několik měsíců skutečně žila, mám pocit, že mi alespoň z části připadá právo uvést věci na pravou míru. Na základě mojí osobní autentické zkušenosti potvrdit nebo vyvrátit stereotypy o Španělech, jejich životním stylu a kultuře.
„Vůbec se nemusíš stresovat, Španělé jsou strašně otevření, s tím nebudeš mít žádný problém.“ Přesně tahle věta mi dokola hraje v hlavě během toho, co se zimou klepu na zastávce autobusu. Je sedm ráno a moje spolubydlící se snaží neusnout mi na rameni. Byly jsme pozvány na halloweenskou party na chatě naší kamarádky. Ta si ale z ničeho nic usmyslela, že pro nás vevnitř není dost místa a v brzkých ranních hodinách nás z domu vyhodila. „Tak tohle je ta španělská otevřenost?“ ptám se rozčileně v duchu sama sebe. Lidé jsou zkrátka různí a rozhodně nezáleží na národnosti. Je sice pravda, že jsem se zapadnutím do kolektivu problém neměla. Je pravda i to, že jsem se spřátelila se spoustou velmi extrovertních a otevřených osobností. Zároveň je ale pravda, že velká část mých spolužáků se mnou za pět měsíců neprohodila ani slovo. A určitě je pravda, že jsem potkala jedince, kteří mě s otevřenou náručí rozhodně nevítali.
„Všichni jedeme domů,“ řekl Antonio s nechápavým výrazem. Zeptala jsem se ho totiž, jestli půjdeme s ostatními spolužáky po škole na oběd. V podstatě jsem počítala s tím, že s mými kamarády budu po škole trávit čas, stejně jako jsem na to zvyklá v Česku. Soudě podle Antoniovy reakce se ale nic takového rozhodně nestane. Můj nový nejlepší kamarád mi vzápětí vysvětlil, že španělská siesta skutečně není pouhý mýtus, jak jsem si vždy myslela. Brzy jsem pochopila, že domlouvat si s někým plány okolo třetí až páté hodiny, je absolutně nemožné. Pokud nechcete čelit zmateným a občas lehce pohrdavým pohledům, měli byste být v tento čas v pohodlí domova jako všichni ostatní. Překvapilo mě, že i většina obchodů a restaurací byla během této téměř posvátné denní doby zavřená. Někde visela na dveřích cedule se slovem „SIESTA“, jinde zkrátka jen zamkli dveře bez potřeby cokoliv vysvětlovat. Mít každý den zaručenou chvíli jenom pro sebe, ulevit si od hektického dne a dobít svoji sociální baterku. To je dle mého názoru jeden z nejgeniálnějších španělských výmyslů.
Život ve Španělsku je celkově o poznání klidnější než v České republice. Tento fakt jsem zaregistrovala v podstatě hned po příjezdu. Nějakou dobu jsem ale nedokázala přesně pojmenovat, co přesně je toho příčinou. Čím to je, že ze Španělska, konkrétně tedy z Malagy, sálá taková radost a harmonie? Postupně jsem měla tu možnost se s městem a jeho obyvateli seznámit. Začala jsem více chápat a více si všímat. Netrvalo dlouho, než mi došlo, že tuto jedinečnou atmosféru tvoří zkrátka lidé. Každá země má jinou kulturu, tradice a celkový způsob myšlení. Její obyvatelé jsou ztělesněním přesně těchto faktorů, díky kterým je každá země unikátní. Národ tvoří svoji zemi, stejně tak jako ona jej. Jsem neskutečně vděčná, že jsem toho ve Španělsku alespoň na pár měsíců mohla být součástí i já.
