Článek
Nevím, čím to je, ale pokaždé asi dva měsíce od chvíle, kdy doplním šatní skříň o nějakou novou trofej, mám pocit, že už se to nedá nosit. Tedy až na výjimky. Znáte ty dnešní materiály. Nic to nevydrží. Jednou svetřík vyperete a máte ho jako po mladším bráchovi. Černá barva zůstane černou dva týdny, ze sukně vám koukají nitě a džíny ztratily svůj původní tvar. A tak abych měla vůbec něco slušného na sebe, tak logicky musím doplňovat. Na první pohled jde o příjemnou záležitost, při které jenom řešíte, abyste se líbila a dobře cítila, ale někdy je to opravdu fuška.
Tak třeba zkušební kabinky. Ty v mém případě sehrávají ve výběru svršků téměř klíčovou roli. Nejhorší jsou kabinky s vícedílným lomeným zrcadlem. Pohled na mé pozadí ze všech možných perspektiv bych klidně oželela. Někdy si připadám jako v bludišti na Petříně. Krátké nohy, dlouhé tělo, malá hlava. Takže se někdy stane, že z obchodu odcházím velmi rychle, bez úlovku a navíc s mindrákem z velké zadnice a neviditelného pasu. Ale pozor. Není to tak vždycky. Taky jsou obchody, kde se v kabince u zrcadla potkáte s docela jinou, proporčně vyváženou ženskou. V tom okamžiku je mi jasné, že takové zrcadlo určitě nelže, sebevědomí mi stoupne a já si odnáším domů novou módní kolekci.
Z toho mimochodem vyplývá, že jestli jste tlustá, nebo hubená, nebo jinak prostorově výrazná, či nevýrazná, může za to vlastně jenom zrcadlo. Nikdy nepodléhejte teorii, že si za svoje špeky můžete sama.
Zásadně nelezu do malých obchůdků. Neříkám, že někdy s povděkem neocením, když se poblíž stojící prodavač (odborně asistent prodeje) nabídne něco přinést, vyměnit nebo poskytnout radu. Ale jsou i někteří, co vám doslova vlezou do zkušební kabinky ještě než si před soukromou módní přehlídkou stačíte vyndat z pusy žvýkačku. V okamžiku, kdy nechcete, aby vám kdokoliv vizitýroval vaši největší podkožní řasu, máte hlavu s rukama nahoru uvězněnou v naruby vysvlékaném roláku a kalhoty pod zadkem, tak právě v tom okamžiku mezi dvěma díly těžkého závěsu vleze šíleně ochotná hlava a otravuje a otravuje. Máte chuť říct: „Kuš babo, nechci tě tu.“ Tím můj nákup zpravidla končí.
Pod tíhou vlastní zkušenosti se také vyhýbám nákupům ve vietnamských tržnicích. Trhovci jsou mistři svého řemesla. Jdou po vás, až vás dostanou. S vidinou „dobré koupě“ skončila za mé asistence i moje sestra za hadrovým závěsem na papírových kartonech v temném zákoutí malého stánku se záměrem obohatit svůj šatník. Netrpělivě jsem před „zkušební kabinkou“ čekala na výsledek. Po chvíli jsem zaregistrovala tlumené volání o pomoc. Došlo mi, že slyším hlas rodu. Vytrvalý prodavač totiž přesvědčil sestru, že zboží v jeho prodejně je jinak číslované (protože požadovanou velikost neměl) a zaručeně jí padne jako ulité, a tak sestra uvízla v sukni. Sukně tubusového tvaru jí svírala horní část těla tak, že byla vidět pouze od pasu dolů. Protože směrem dolů se to ani nepohnulo, tak jsem zkusila směr nahoru. Zahájila jsem vyprošťovací akci a nechtěně jsem použila i několik nevhodných slov, a tak tato událost málem narušila naše, do té doby téměř idylické, rodinné vztahy. Proto si někdy říkám, když u toho tak všechny trpíme, že se na to nakupování nevykašleme. No, asi nevykašleme.
