Článek
Kdysi v práci jsme si ťukali na čelo, když přišel pokyn, že v komunikaci s klienty nemáme používat slovní spojení „ale aspoň“. Zpětně to ale začalo dávat dokonalý smysl. Někteří kolegové totiž psali klientům takové věci, že se museli manažeři asi chytat za hlavu.
Je přirozené chtít pomoct, když se někdo svěří s trápením. Občas sice může být nepříjemné, když nám někdo dává nevyžádané rady, ale někdy se aspoň stane, že nám skutečně podá pomocnou ruku, která problém pomůže vyřešit. Co je ale podle mě daleko horší a v mnoha případech to napáchá víc škody než užitku, je zlehčování problému. Zejména u témat, která se nesnadno otevírají i před rodinou nebo nejbližšími přáteli.
Proč zlehčujeme problémy?
Když se ocitneme v obtížné situaci, naše mysl má tendenci spustit obranný mechanismus. Nechceme si připustit, že je něco opravdu špatně. A tak se snažíme přesvědčit sami sebe – i toho druhého – že to není tak zlé. Jednou z nejčastějších strategií je srovnávání s někým, kdo je na tom „hůř“. Ale to je cesta do pekel.
Místo toho, abychom nabídli konstruktivní podporu a řešení, dáváme člověku, který se nám svěřil, pocit, že ho nikdo nechápe. Že nevidíme, jak obtížná situace pro něj je. To pak může vést k vážným psychickým problémům, snížení sebevědomí, depresi a neochotě svěřit se s problémy v budoucnu.
Je pravda, že se někdo může hroutit kvůli trivialitám, které nám přijdou směšné. Ale vnímání každého člověka je jiné. Dospělý se může smát tomu, že se dítě hroutí kvůli pětce ve škole, ale pro to dítě to může být obrovský stres. Dětská mysl nevidí jen jednu pětku, ale promítá si, že se nedostane na vysněnou školu a zkazí si život. Z pohledu dospělého je to sice hloupost, ale v tu chvíli to tak dítě vnímá a potřebuje pochopení, ne zlehčování.
Zákeřnost „ale aspoň“
Slovní spojení „ale aspoň“ je zrádné. Většinou ho používáme ve snaze zmírnit sílu nepříjemné situace, případně sami u sebe, když se chceme porovnat s někým jiným a „vyhrát“. Ačkoli existují situace, kdy má toto vyjádření své místo, v naprosté většině případů ubližuje.
Pojďme si dát pár příkladů, které se sice mohou zdát absurdní, ale v životě na ně celkem běžně narazíte:
- „Manžel tě podvádí? Ale aspoň se stará o děti a jezdíte na dovolenou. Podívej na Marunu, ta je na všechno sama.“ Tento komentář dává najevo, že prožitá bolest je neoprávněná a máš být vděčná, že máš „lepší“ život než někdo jiný.
- „Partner tě mlátí? Ale aspoň dostanete na dávkách víc. Bez něj bys na nájem neměla.“ Tento výrok nejenže zlehčuje fyzické a psychické násilí, ale také oběti vsugeruje, že je závislá a zaslouží si to, co se jí děje.
- „Umřel ti pes? Ale aspoň už můžeš jet na dovolenou letadlem a neřešit hlídání.“ Pro někoho je pes člen rodiny. Zlehčování jeho ztráty, jako by šlo o pouhou nepříjemnost, je hluboce necitlivé a bolestivé.
- „Musíš na operaci s rukou? Aspoň ti ta ruka zůstala! Podívej se, kolika lidem ji po takovém úrazu museli amputovat.“ Aniž bys to chtěl, tento komentář ti dává najevo, že nemáš právo na strach, protože někdo jiný je na tom „hůř“. Když by na amputaci došlo, stejně tak dojde na "ale aspoň žiješ". Což je sice fakt, ale ten komentář ničemu nepomůže.
- „Byl to těžký porod? Ale aspoň jste oba zdraví! Jako bys nebyla ráda, že máš zdravé miminko.“ Nejen, že takový výrok zlehčuje trauma, ale navíc vzbuzuje pocity viny. Podkopává prožívanou bolest a naznačuje, že jsi nevděčná. Kromě toho většinou ani okolí neví, nakolik ten porod ovlivnil tvoje zdraví.
Jak „ale aspoň“ používáme sami na sebe?
Sami sobě často lžeme do kapsy, abychom ospravedlnili situace, se kterými nejsme spokojení. To nás sice na chvíli uklidní, ale neřeší to podstatu problému.
- Jsem ve vztahu, který mi nebere, ale aspoň nejsem sám a mám s kým jít do kina. Popírání pocitu prázdnoty nebo nespokojenosti ve vztahu a nahrazení povrchními výhodami, jen aby se člověk vyhnul strachu ze samoty.
- Jsem tlustá, ale aspoň nejsem hloupá jako ta modelka. Porovnáme neporovnatelné, schválně si vybereme svojí silnou stránku a porovnáme s někým, nad kým snadno v téhle jedné disciplíně vyhrajeme, místo toho, abychom řešili problém s nadváhou.
- Práce mě vyčerpává a nemám na nic čas, ale aspoň je dobře placená a můžu si koupit, co chci. Zde se člověk snaží obhájit stres a neštěstí v zaměstnání materiálními statky, místo aby řešil hlubší problém s work-life balance a svým duševním zdravím.
- Můj koníček mě už nebaví, ale aspoň se mám čím pochlubit na sociálních sítích. Namísto toho, aby si člověk přiznal, že ho aktivita přestala naplňovat, hledá potvrzení u ostatních a zdůrazňuje její společenskou hodnotu.
- Přátelé mi neustále píšou jen když něco potřebují, ale aspoň mám s kým trávit čas. Někdo se spokojí s jednostranným a povrchním přátelstvím, aby se nemusel cítit osamělý. Raději přijme špatné, než aby neměl nic.
Tyto věty nám brání v tom, abychom se postavili čelem ke svým skutečným pocitům a problémům. Místo abychom řešili kořen neštěstí, utíkáme do srovnávání, které nás sice chrání před přiznáním si pravdy, ale také nám brání v tom, abychom byli skutečně šťastní.
Příště, až se nám bude chtít někomu říct „ale aspoň“, zkusme se zastavit a místo toho se zeptat: „Co pro tebe můžu udělat?“
