Článek
Je čtvrtek 26. června a já v kulisách zámeckého parku v Ploskovicích usedám do improvizovaného hlediště, které se sestává z několika stovek skládacích plastových židlí. Vlahý letní večer slibuje zajímavý kulturní zážitek – divadelní představení pod širým nebem s názvem „Bílá paní na vdávání“. Hra je součástí putovního projektu „Strašidlo na zámku“, který pořádá produkční společnost Strašidlo s.r.o. Ta má kromě této inscenace v repertoáru také představení s názvem „Strašidlo cantervillské“ – režie se v obou případech ujmul Jaroslav Kříž, působící jinak podle serveru i-divadlo.cz v Hálkově městském divadle Nymburk. Od sezóny 2026 bude do repertoáru zařazen i třetí kus, „Zámecký hotel“.
Během letních měsíců se tato „divadelní komedie pro celou rodinu“ vystřídá na téměř třiceti různých místech, povětšinou hradech a zámcích, po celé ČR.
Samotná „Bílá paní na vdávání“, stejně jako druhý počin „Strašidlo cantervillské“ sází v obsazení na zvučná jména. Protože ta přece prodávají. V případě Bílé paní je to ústřední trio Martin Zounar, Filip Blažek a Martin Kraus. V roli vévody se představuje Miloslav Frýdl z divadla J. K. Tyla v Plzni a Kristýna Petráková, 20letá mladá herečka z divadla Brodway, kde participuje na některých muzikálových projektech. Nelze opomenout ani komorníka Luboše Dvořáka, známého rozhlasového moderátora, dabéra a člena souboru Městského divadla Mladá Boleslav.
I přes vcelku slušné obsazení právě zde nastává první zádrhel – celé představení je od začátku do konce zaměřeno na efektní povrchnost a diváckou atraktivitu za každou cenu. Renomované tváře dosadíme do jednoduchého děje, ten postavíme na jednotlivých hláškách a laciných vtipech, přidáme tuctové písně – a voilà: Bílá paní na vdávání je na světě.
První, zhruba hodinu dlouhá, část představení začíná. Divákovi je naservírován poměrně jednoduchý příběh s hlavní dějovou linkou, která je velmi přímočará a drží se svého hlavního poslání – pobavit za každou cenu. Zámecký pán a vévoda (Miloslav Frýdl) se zamiluje do přízraku, bílé paní Elišky (Kristýna Petráková), která se vždy při bouřce zjevuje na jeho panství. Do příběhu však vstupuje záporná postava, baronka Kunhuta (Daniela Šinkorová), která se za mladého vévodou chce vdát. Hlavní motivací je pochopitelně zisk jeho majetků. Náklonnost vévody k bílé paní se jí tudíž velmi nehodí, povolá proto vymítače duchů a přízraků v podobě zmiňované trojice Zounar, Blažek, Kraus. Celý příběh je bez hloubky a má, stejně jako dalších postavy, sloužit spíše jako podhoubí pro gagy a vtipy hlavní trojice. Humor se povětšinou odvíjí od jednoduchých narážek na sex, náboženství, fekálie případně se lehce otře o politiku, ale stále v míře stravitelné pro průměrného diváka tohoto představení („Když jsme vymýtali na Pražském hradě, to nám dalo práce, co tam bylo bordelu.“). Rozhodně nelze očekávat inteligentní humor v cimrmanovském duchu.
Je však nutné uznat, že vzhledem k cílové skupině se zejména „hlavní hvězda“ představení Martin Zounar projevuje jako zdatný komediant a jednoduché fóry karikaturního mnicha s homosexuálními narážkami a zálibou v alkoholu na publikum fungují („V klášteře jsem se naučil sotva otčeváš“), řeší se i znalost Bible, tedy Starého a Nového zákona („Jo vona je i dvojka? Ale zas takovej šlágr to nebyl…“) Ha ha ha. Ano, šlágr nebylo ani toto představení. Zounarovi nicméně zdatně sekunduje Blažek a spolu s Krausem tvoří místy opravdu dobře sehranou komickou trojici, která (vcelku po právu) táhne celé představení. To je ale věc formy, nikoliv obsahu. V některých dialozích pak jako by autoři scénáře rezignovali i na výše popsaný jednoduchý humor a postavy se zkrátka jen pitvoří a ksichtí. Ale i to na diváky v hledišti funguje a ozývají se salvy smíchu. Příběh s dialogy, tedy vlastně slepenec jednotlivých hlášek a fórů, je pak prokládán písničkami, od kterých opět nelze čekat výraznější uměleckou hodnotu. Jedná se o naprosto tuctové skladby, zdatně konkurující béčkovým muzikálovým počinům, bez nápadu, bez šťávy. Herci zpívající na full playback při nich na jevišti předvádějí choreografii spočívající v běhání z jedné strany jeviště na druhou a teatrálním lomení rukama. Všem musí být nad slunce jasné, že bez playbacku by při těchto „pobíhačkách“ a „skákačkách“ připomínající hudební klipy popových hitů z 90. let písně zkrátka neuzpívali. Všem to asi nakonec jasné není, protože po každém hudebním intermezzu následuje bouřlivý potlesk publika – diváci buď nerozliší zcela očividnou berličku v podobě playbacku (a to se kolikrát účinkující ani nesnaží trefovat pohyby úst do nahrávek), nebo herce odměňují za zvládnutou choreografii popsanou výše.
Po přestávce následuje o něco kratší druhá část představení, která „jede“ v podobném duchu jako první. Nemá asi úplně cenu popisovat děj do detailu, byť se oproti první části lehce přidává na tempu celého jednoduchého příběhu, dochází i k rozuzlené tuctové zápletky (nebojte, dopadne to dobře). Prvoplánový fór střídá lacinou písničku a než se nadějeme, je tu konec představení. A jaké jsou tedy finální dojmy?
Rozhodně se nejedná o, a nelze tedy ani v nejmenším očekávat, divadelní zážitek pod širým nebem typu Shakespearovských slavností, nebo letní scény jakéhokoliv renomovaného kamenného divadla. Bílá paní na vdávání je generická záležitostí pro masy, a tohoto svého úkolu vlastně se vlastně zhostila poměrně dobře. Jednoduchý příběh, a ještě jednodušší plejáda gagů a hlášek funguje, obecenstvo hýká smíchy, ale tento druh představení zkrátka nesedne každému. Hlavním mediálním partnerem akce je Rádio Blaník a dovedu si představit, že právě ze vzorku posluchačů této stanice se rekrutují oni nenároční diváci (čest výjimkám), kteří dnes, stejně jako já, usedli do zahrady zámku Ploskovice.
Pokud by se Zdeněk Troška rozhodl přetavit své nejznámější filmové počiny v divadlo a povedlo se zkřížit hypotetické divadelní adaptace filmů Slunce, seno, jahody, Kameňák a Babovřesky, přidali byste silvestrovské pásmo se Zdeňkem Izerem, to celé vzali a zamíchali s kompilátem české béčkové muzikálové tvorby, vznikne obdoba toho, čeho jsem byl dnes večer svědkem. Diplomaticky bych pak mohl celé hodnocení uzavřít tím, že herecké výkony hlavních postav byly řemeslně odvedeny se ctí, ale představení jako celek byla extrémně nenáročná oddechovka, která si jistě své publikum najde a nachází (ostatně vyprodané termíny o tom svědčí). Já to ale určitě nebudu.
20 %